23.6.2017

Objevte v sobě schopnost TVOŘIT

Tento článek vám může být nápomocen pro objevování vlastní kreativity, schopností a dovedností (psychických i manuálních), můžete jej přenést – s vlastními úpravami – do jakékoliv oblasti osobního života. Důležitým faktorem pro jakoukoliv tvorbu je zaujatost tématem a osobní vnitřní motivace. S kreativitou souvisí také zvídavost, nadšení a hravost, schopnost vnímat téma z různých úhlů, vnímat zdánlivě nesouvisející podněty a poznatky, cíleně se obohacovat novými vědomostmi, vnímat okolní souvislosti, umět efektivně myslet i tvořit, mít předvídavost, umět předběhnout dobu, umět užívat si potěšení z aktivity. Vnímat své nápady v detailech a zároveň celistvě, a stát na straně vlastních představ i v okamžicích občasných nezdarů. Důležitá pro každý okamžik, kdy se ponoříme do tvorby, je zásada tvořit pro tvorbu samu, odpoutat se od postranních motivací, umět nasměrovat vnitřní energii – v jednotlivých etapách – na konkrétní cíl. Kreativní činnost vyžaduje vhodné prostředí, vyhledávání podnětů, respektive jejich vnímání všude kolem sebe. Dalším faktorem je vytrvalost a trpělivost, psychická stabilita, obzvlášť v případě, pokud je tvorba natolik originální, že nějakou dobu potrvá, než si získá příznivce. Schopnost tvořit má v sobě každý člověk, nelze souhlasit s názory, že kreativita a schopnost tvořit je spíše vzácnost. Touha tvořit vyžaduje aktivitu, mít u sebe stále blok a pastelky, dělat si poznámky, výpisky ze zajímavých publikací, mít vlastní symboliku potřebnou pro rychlé poznámky a náčrtky. Přijde-li nápad, nejlepší je jeho schéma si okamžitě načrtnout, zapsat, nakreslit, nespoléhat se jen na paměť, jeden nápad k druhému může časem vytvořit celek, který nemusí být ihned rozpoznán. Jednotlivé nápady je dobré nechat po nějakou dobu uležet, pokud v nich okamžitě nevidíme žádnou smysluplnost či originalitu.

Říká se, že každý člověk má na obloze vlastní HVĚZDU

Ale ne každý tuší, že se jedná o osobní informační bod v prostoru. To, co přijímáme od okamžiku narození do svého života, vytváří naše individuální energetické informační pole, které je v realitě člověka úzce napojeno na denní vědomí, podvědomí a nadvědomí. Vědomí člověka je z určitého pohledu nezávislé na mozku, stejně jako z určitého pohledu je vědomí člověka (částečně) produktem mozku. Jinak řečeno vědomí je trénované praxí a zkušenostmi (v tom kterém životě), což bez mozku – tedy bez pobytu v hmotném těle – není možné, a zároveň je vědomí na mozku nezávislé. Jednoduchý příklad: Pokud se odpoutám od těla (astrální putování) mé vědomí je – „odpoutané od hmoty, tedy i od mozku“ – stejné jako v bdělém stavu, pořád jsem to já, „vidím“, přemýšlím, rozhoduji se, zažívám úžas a překvapení. Během odpoutání si zcela uvědomuji astrální tělo a pohyby astrálního těla. Dokonce mnohem intenzivněji, než během pohybu hmotného těla v bdělém stavu. Během odpoutání si velmi intenzivně uvědomuji pocity – pocity z vnímání pohybu astrálního těla, (které je v tu chvíli nezávislé na hmotě, tedy i mozku), jsou velmi silné, hlavně pocity týkající se rychlosti pohybu, pocity během průchodu pevnou hmotou, pocity z „viděného“ a tak podobně. Kdo má podobné zážitky nepochybuje již o existenci vědomí člověka na hlubší „kosmické úrovni“, a propojenosti nás všech navzájem, a o tom, že společně TVOŘÍME skupinová a kolektivní vědomí. Veškerá naše činnost (myšlení, konání) je navždy zapsaná v našem vědomí, a zároveň doplňuje to které skupinové informační pole, na které se (většinou nevědomě) zrovna soustředíme. Anebo naopak: z různých skupinových či kolektivních informačních polí čerpáme pro sebe v ten který životní okamžik potřebná data, nápady, inspiraci. Malíři jsou v napojení na jednotné informační pole k danému tématu, stejně tak sochaři, hudebníci, spisovatelé, ale i vědci, odborníci v určitém oboru, léčitelé, šamani a mágové.

Jednotlivá skupinová či kolektivní informační pole mají společné jmenovatele, každé informační pole vzniká na základě individuálního a následně sjednoceného skupinového (v přírodě druhového) vědomí. Energetická pole informací podobného charakteru jsou formována na základě zákonu přitažlivosti. Jednotlivá pole jsou vytvářena soubory podobných myšlenek, symbolů, soubory shodných představ, zážitků a zkušeností, vzájemně rezonujících dogmat, soubory ideově shodných rituálů, politických přesvědčení a podobně. Individuální vědomí (člověka) se stává součástí určitého skupinového vědomí na základě podobností, s kterými souzní (společné myšlenky, zkušenosti, vzorce chování, názory, vize, cíle). Každé individuální vědomí (člověka) je součástí mnoha skupinových vědomí, od rodinného, přes různé zájmové oblasti, až po pracovní záležitosti. Na nevědomé úrovni se individuální vědomí (se stejným zaměřením) vzájemně ovlivňují. Vědomě i nevědomě vtahujeme do osobního informačního pole různé informace, které nás ovlivňují na různých úrovních, jedná se například o reklamy nebo různé účelové zprávy. Vědomě nebo nevědomě se na informační pole napojujeme, pokud cokoliv tvoříme, z informačních bodů v PROSTORU čerpáme inspiraci.

Inspiraci čerpáme z informačních polí, kde máme uložené také vzpomínky a vše, co jsme se kdy naučili, všechny zkušenosti, prohry a výhry

Čekat v houpacím křesle na inspiraci je běh na dlouhou trať s nejistým výsledkem. Dokonce i inspirace získaná usilovným přemýšlením může být někdy stylizovaná do zažitých představ podmíněných nejrůznějšími předsudky. Inspirace je všude kolem nás, vnímání záchytných bodů pro styl tvorby vyžaduje otevřenost a umění být více než dobrým pozorovatelem. Inspirace může přicházet díky všem smyslům, pozorovatel je zároveň dobrý posluchač, vnímavý empatik je schopen nacítit energii různých předmětů nejen zrakem ale také dotekem.

V okamžicích inspirace je důležité soustředění. Je důležité souznít s prvotní vizí, vnímat inspiraci tak, jak přichází, sledovat její linii a netříštit ji do více směrů. Odstoupit od původní linie je možné následně, to znamená zaujmout pozici pozorovatele započatého díla, zvolit různé úhly pohledu, a tvorbu (celkovou kompozici) dodatečně obohatit nově navnímanými, zvláštními prvky a drobnými detaily, které dílo dotváří.

Fantazie, obrazotvornost, představivost a spontánní hravost je nejvíce inspirativní v dokonalém uvolnění a „napojení“

Mysl je schopná zosnovat nejrůznější představy, nejlepší nápady jsou nečekané, jde o okamžiky, kdy se odkudsi shůry uvolní dokreslení vědomých představ, kterým pocitově jakoby stále něco chybělo. Tvůrčí proces klíčí, roste a rozvíjí se na více úrovních, pokud se nenecháme spoutat napětím souvisejícím s představou pevně daného cíle, s představou konečného výsledku. Fáze uvolnění může být průběžná, ale i spontánní a výbušná, s tím vším je třeba počítat, a nenechat si chvilky projevené fantazie vnitřního ducha uniknout mezi prsty. Fantazie, pokud jí dáme naprostou volnost, sleduje vše, s čím přicházíme do styku, vytváří si mapu jednotlivých krůčků, dělá si snímky nenápadných detailů, vnímá různé alternativy, na vyšší úrovni přeskupuje nové poznatky s těmi uloženými v podvědomí, a v pravou chvíli nám je odešle expres do denního vědomí. To znamená být stále připraven, vnímat všechny nuance života, příliv inspirace v přírodě, vnímat rytmus synchronicit, vědomě si ukládat vzpomínky, zaměřením pozornosti očima „fotografovat“ všechny zvláštnosti, tak postupně vytvářet přípravné fáze nově se rodícího vhledu. Tak si dokážeme vytvořit kruh tvořivé síly. Fantazie vyžaduje odpoutat se od stereotypu, nelpět na pravidelnosti každodenních osobních rituálů, být individuální, dovolit si být spokojený i nespokojený, umět procítit tvůrčí nespokojenost a najít řešení. Některé nápady potřebují čas zrání, někdy není vhodné snažit se je okamžitě propagovat. Zbrklost a nedočkavost se nevyplácí. (Nedá mi zde nepřipomenout myšlenku, že: atomy jsou si vědomi, že jsou pozorovány, a že s veškerou hmotou jsme na jemnohmotné úrovni propojeni, v každém okamžiku. Na co se soustředíme, to roste, přenos informací probíhá neustále, a nemusíme se trápit otázkou: Jak je to možné? Prostě to tak je.)

Každodenní život je život sdílený, nikdo nežije pouze sám za sebe

Malá vsuvka: fantazie mě dokonale ovládla v době, kdy jsem psala knihu „Jen pár dní mezi životem a smrtí“. Příběh je zcela smyšlený, žádná postava v příběhu nepochází z reálného světa. Příběh je ukázkou, kam až může člověka zavést negativní myšlení a psychická nestabilita, a s porušenou psychikou související představivost.

Jak se postupně odvíjel děj zmíněného příběhu, nabývala jsem postupně dojmu, že hlavní postava, Daniela, je „skutečná“, že „někde tam existuje“. Stále, po dobu několika měsíců, jsem měla děj příběhu před očima, odvíjel se v mém denním vědomí jako film, a ve chvílích, kdy jsem nevěděla, jak pokračovat, přicházely okamžiky náhlé inspirace – s pocitem, že hlavní postava, Daniela, mi sama říká, co napsat a kam děj příběhu posouvat. Také snové vědomí bylo v té době velmi činné, často jsem se ráno po probuzení okamžitě pouštěla do psaní, inspirována sny, které jsem si (což je zvláštní) po probuzení nepamatovala.  Mé denní vědomí se na jemnohmotné úrovni jakoby napojilo na děj příběhu, který se po určité době jakoby sám dotvářel, a psaní šlo snadno a s lehkostí, až tak, že jsem dopředu často ani nevěděla, kam chci příběh posunout a jak bude pokračovat. Dokonce i po dopsání knihy jsem dlouho zůstávala v „podivném“ napojení na děj příběhu a na Danielu – smyšlenou postavu. Došlo to tak daleko, že jsem se musela vědomě a cíleně od příběhu odpoutat – odpojit.

S psaním příběhu ještě souvisí jedna událost, která je dokonalým příkladem propojenosti vědomí nás všech, především osob blízkých si navzájem. Pamatuji si všechny souvislosti, jako by to bylo včera. Na konci zimního období jsem psala část příběhu, kdy ve smyšleném příběhu došlo k autonehodě, tuto část jsem psala kolem páté hodiny odpolední. Druhý den jsem přišla do práce, a dozvěděla jsem se, že jeden kolega měl autonehodu, dokonce tato nehoda proběhla téměř stejně jako nehoda v mém smyšleném příběhu. Rozdíl spočíval pouze v tom, že nehoda mého kolegy, (o které jsem v době psaní neměla na vědomé úrovni sebemenší tušení), se jako zázrakem obešla, přesto že se jednalo o srážku auta s vlakem na železničním přejezdu, bez vážného zranění. A na hlubší úrovni, skrze podvědomí, zřejmě došlo k energetickému přenosu této události do mého informačního pole. V této souvislosti je třeba zmínit, že v této době, jsme s tímto kolegou prožívali vzájemnou platonickou lásku, krásný přátelský vztah, kdy vás fascinují vzájemné hluboké pohledy do očí, a přitom víte, že mezi vámi stojí vzájemná nedotknutelnost. Dodnes mi jde mráz po zádech, když si na tu situaci vzpomenu, tuto část příběhu, kdy se odehrála smyšlená autonehoda, jsem psala kolem páté odpoledne, a skutečná nehoda se stala ve stejném čase. Ještě chci podotknout, že jediné skutečné na tomto příběhu je to, že jsem sama sobě, v průběhu psaní, dovolila uvolnit z mého podvědomí osobní, a do podvědomí odsunutá psychická zranění. (A také vím, že tento příběh, pokud by byl hodnocen literárním kritikem, možná by byl rozcupován na kousky, ale podstatné pro mě je, že mi to vůbec nevadí. Ten příběh, ať už je jakýkoliv v očích kohokoliv, má pro mě velkou osobní hodnotu.)

Originalita v jakékoliv tvorbě je podpisem autora

Malíři, sochaři, básníci, spisovatelé, a všichni ostatní tvůrci, ať už jde o jakoukoliv ruční tvorbu, kreslení mandal, výrobu šperků, práci s kovem či se dřevem a podobně, se rozlišují vlastní symbolikou. Neboli osobní značkou, která osobnost tvůrce odlišuje od okolní uniformity, a která je na první pohled rozeznatelná v osobitém stylu. Kdo má dar od boha, vytváří si vlastní symbolickou značku přirozeně a bez nucení, nevytváří si účelovou komplikovanost. Sám rozpoznat charakteristiku vlastní originality je žádoucí, rozpoznat znamená: nesnažit se ji vytvářet za každou cenu předem, počkat si, až jak se sama vytvaruje – vykrystalizuje. Časem je možné vypozorovat nejen jednu značku, ale jakýsi font symbolů, které jsou vlastní pro osobnost tvůrce. Jde o detaily, které tak nějak automaticky, podle vnitřního nastavení, zachováme vždy, i když se v celku můžeme přesouvat do nejrůznějších hlavních témat uvolněné tvořivosti. Uvědomovat si, že neosobní rozhodnutí, samolibost, pýcha či sebestřednost značku obyčejně nevytváří, ani nevede tvůrce k vyvarování se nechtěných chyb v osobitém projevu.

Originalita vyžaduje nespokojit se s průměrností, a nenechat se ničím omezovat. Vyžaduje schopnost jít vlastní cestou, stavět na jednoduchosti, a občas být „myšlenkovým“ rebelem, nebát se zdravě riskovat, mít vytrvalost, a nenechat se oblomit kritikou postavenou na společenských statusech a normách, to vše vede k originalitě. Kreativita vyžaduje také flexibilitu, protože inspirace může přijít kdykoliv, nečekaně, a často přichází v nejméně vhodnou chvíli.

Není snadné tvořit, pokud je člověk ve stresu, a stres si můžeme nevědomky, na podvědomé úrovni, vytvářet způsobem myšlení

Pokud je to možné nikdy neříkejte: není snadné (lehké) dosáhnout dovedností, které si přeji mít. Neříkejte: je obtížné mít úspěch, musím na sobě tvrdě pracovat (makat), musím bojovat. Slova „musím, pracovat, makat, bojovat“ v nás většinou nevyvolávají příjemné asociace, a většinou už od dětství, dokonce i slovo cvičit (musím často cvičit svou vůli, dovednosti) není zrovna vhodné. Říkejte: je snadné být aktivní a dosáhnout dokonalosti. Slova pracovat a makat nahraďte slovem aktivita. Neříkejte ani „musím, nebo chci se stát mistrem“. Mistrovství, v jakémkoliv oboru, si můžeme podvědomě spojovat s velkým úsilím, náročností a odříkáním. Tím se můžeme nevědomky brzdit a vytvářet si mentální bloky („nikdy to nedokážu“). Beztak většinou nemáme rádi cvičení, návody a metody s přesně daným postupem, toužíme být spontánní a přirození.

Tvořivost je součástí běžného života, a s tím úzce souvisí náš jazyk a mluvené slovo

Jazyk, mluvené slovo a psané slovo, je zásadní prostředek nejen pro popis reality, ale i pro TVORBU životní reality. Slova a věty, vyřčené i nevyřčené (vnitřní dialog), a nejrůznější naučené fráze, v nás vyvolávají pocity, které jsou důležité pro orientaci v realitě. Slova a věty v nás vyvolávají představy, a tyto představy, obzvlášť doplněné předsudky, realitu často zkreslují. Pokud slova souvisí s důležitou životní situací, je důležité věnovat pozornost pocitům. Pokud jste například vztahovační, a určitá slova se vás nepříjemně dotýkají, uvědomujte si představy (vzpomínky), které se vám v daný okamžik v mysli nenápadně vynořují. Někdy může jít o nepříjemné sugesce, které jsou typické pro osoby s nezvládnutou vztahovačností, nebo s nezpracovanou minulostí. Mluveným a psaným slovem si také každodenně navzájem sdílíme své myšlenky. Často se stává, že je řečník nepochopen, což může být zapříčiněno nevhodnou volbou slov, anebo nepříjemnými asociacemi, které se vybaví tomu, kdo řečníkovi naslouchá. To vše souvisí s TVORBOU života na osobní úrovni, řečeno jen okrajově, neboť toto je velmi široké téma.

A rada na závěr? Pokud cokoliv tvoříte, anebo chcete vědomě tvořit svůj život, buďte spontánní, přirození, uvědomujte si, do jakých informačních polí v PROSTORU jste za léta svého života vědomě či nevědomě „zaškatulkovaní“. Uvědomujte si nejrůznější předsudky a sugesce, na vědomé úrovni je zkoumejte, a nenechte se již (negativními) energiemi, pocházejícími z různých zdrojů informačního prostoru, ovlivňovat v každodenním životě. Hledejte magickou sílu sami v sobě, objevte své talenty, objevte božské vědomí skryté ve vašem nitru, ovládněte svůj vnitřní dialog, naučte se umění koncentrace, nebojte se experimentovat, udržujte si nadšení a nevzdávejte se v okamžicích drobných neúspěchů. Často přemýšlejte nad slovy: víra a trpělivost. A možná nejdůležitější je skutečně vědět, zažít a procítit, že nejmocnějším zdrojem inspirace pro člověka je a vždycky byla PŘÍRODA.

Související články: Magické hrátky se slovem, Energetické pole pozornosti, Fantazie, imaginace a 5D realita, Medium voda a nebeský internet

Diskuze