Příběh kouzelné flétny a Sen o vesmírném tanci

Příběh kouzelné flétny

Stříbro magických perel v samotě ukrýváš, pod víčky lastur bezejmenných. Moře nekonečné lásky v zorničkách zrcadlí se. Plameni na nebi, Luno v záři Slunce, o tobě je řeč. Kouzlo perlorodek darem je královny moře. O Lásce zas král nebeského světla zpívá. Nevěsta Slunce vypráví čarodějkám noci, každý den, příběh o zimním slunovratu. O nekonečné smrti a znovuzrození nebeského krále.

První zlatavé nitky světla, v modravé mlze, rezonují s předivem nepoznaného tajemství svítání. Nebeská flétna naladí struny barev, tak samozřejmě, a v krajině pravdy nepoznané, nad horizontem věčnosti, konečně zazní píseň o zrození světa. Jen v bohem zapomenutém kraji stíny vzrostlých dubů kreslí otisky smutných duší. Dokud se nerozpomenou, dnes a zítra zas.

Vášeň probouzejícího se vánku rozeznívá akordy slov navždy zapomenutých. Vědomí paměti předešlé noci, zdánlivě osamoceno, toulá se krajinou, kde šikmé paprsky Slunce tu a tam odhalují pohanský dávnověk. Oltáře času věčnosti hledáš marně, skryté jsou v šeru a chladu nejen magických jeskyní. Tam, nedaleko a přece v nekonečnu, kde bludné kořeny starých stromů neviditelné brány času ztraceného otevírají.

Skrze ně, z věčnosti do věčnosti, toulají se po nocích duše neposedné. Následují kouzelný flétny hlas. Jen marnotratní blázni ve své samotě bojí se nahoty vlastních duší, možná jsou šťastní v roli oběti. Jak nesnadné je říci ,,promiň“. Pavučiny tkané stříbrem Měsíce voní v čarovné noci po bílých liliích. Selenina tvář v paměti Luny navždy vepsána je v labyrintu měsíčních hor, řek a moří.

Šeptání vodních víl naléhavě láká tvou duši k černému jezeru. V čarovné písni flétny z rákosí ztrácí se tvůj nesmělý dech. Zrcadlo jezera maluje v obrazech mapu duše tvé v jemných vibracích vesmíru. Pokorně, v odlesku stříbrné Luny na hladině, hledáš vlastní slova času ztraceného. Potom vědomí tvé toulá se neznámou krajinou, zšeřelou chodbou v podhradí.

Očima noční královny, moudré sovy, hledáš znamení jediné. Znamení skryté v labyrintu tajných zaříkání, na konci poutních cest. A možná marně snažíš se odbourat mýtus o konečnosti a smrti duše. Slunce a Měsíc s železnou pravidelností, v koloběhu věčnosti, předávají si v pravdě tajné žezlo králů. Za neslyšitelného zvuku neviditelných nebeských varhan.

Kočičí drápky, hadí vejce, křídla z netopýra. Kdo věří na kouzelné pohádky nikdy duši své kouzlo čarodějné moci neodpírá. Síla slov! To je to, oč tu běží. Ať je úplněk nebo nov, čarodějův učeň mlýnských kamenů starověké šepoty střeží. Křížek do kamene vytesaný temným silám projevit se brání. A tajemství korunky hadího krále? To jen mocné kouzlo znenadání z nebe na zem sklouzlo.

U starého mlýna cesta nikde nekončí a nikde nezačíná. Zde realita ztrácí svou tvář. Noc má uhrančivé oči, tajuplná mlha třpytí se jí na řasách. Jako neviditelná zář paralelních světů. Cesta pro duše z věčnosti do věčnosti symbol mlýnského kola je. To pochopí jednoduše ten, kdo ví, že z neviditelných atomů složené jsou jeho kosti. Cesta na onen svět je krátká. Přesto stále zapomínáme na zadní vrátka.

Sedm svíček v barvách duhy do ticha noci září. V hlubokém lese, kde víly spí na poduškách z mechu, vzduchem se nese smích nezbedných skřítků. Starají se tu o jedličku tu o čarodějnou kytku. Duch čarodějného stromu oči má všude. Nepočítá sluneční paprsky, ani se nediví, že neodfoukne je vítr, že nezmoknou v dešti… Částečky světla mají vlastní vědomí, myšlenky jsou hmotné též, nic nezastaví je v pohybu prostorem a časem.

Myšlenky, po spirále času, jednoho dne projeví se vlastní inteligencí. Ptáš se, odkud přichází ticho bez myšlenek. To had dočasně stočený do klubíčka probouzí se sladkou rudou vášní. Rozechvívá každou buňku tvého těla. Neříkej, že jsi to nevěděla. Též v energii tvého jména skrývá se velká síla. Neříkej je nadarmo, kdo zná tvé tajné jméno, má nad tebou moc.

Meluzína konečně už spí, skřivánčí trylky probouzí svítání. A vánek voní po fialkách. Je čas otevírání studánek. Magické klíče k tajemství v myšlenkách tvých skryté jsou. Zastav se na rozcestí, zastav se u starého mlýna, kde žádná cesta nikde nekončí a žádná nikde nezačíná.

Život je proces tvoření a cesta je tvůj vnitřní hlas. V mlze tajných přání nikdy, mimo sféru čistého vědomí, ani svědomí, nenajdeš tajnou bránu do nebe.

♥   ♥   ♥

Sen o prvotním vesmírném tanci

Tajemný tón SVĚTLA prvorozené magické písně zrozen je v moři živoucí energie.

Je magickým tónem v mystické hudbě nekonečného stvoření.

Je magickým tónem uprostřed spirály vesmírného hada.

V rytmu vesmírné písně zrozený není nečinnou abstrakcí, jak by se mohlo zdát.

Prvotní vesmírný tanec je SLOVEM, skrytým v prvotním tónu božské písně vesmírného řádu.

V řádu, v chaosu i v opojení zrozena je existence věčné touhy po LÁSCE.

Háďátko, v podobě nekonečné živoucí spirály, zrozené z věčného jasu a radosti VELKÉHO EGA, svíjí se v nekonečném kosmickém tanci opilé touhou otce svého.

Tančí osamoceno magickým labyrintem nekonečné Hudby sfér.

Zplozeno v meditaci a odděleno od prvotní Touhy, rozhodlo se prvorozené dítě magické písně, poznat skrze vesmírné zrcadlo samo sebe:

„JÁ JSEM“, řeklo prvorozené dítě vesmíru.

A slovo dalo si slovo…

…v pravdě navracet se obohaceno moudrostí, živoucí a krásnější, v podobě Bohyně VĚČNÉHO ŽIVOTA.

Velká Bohyně je projevená transformační síla, která kouzelnou hůlkou vládne nekonečné písni písní.

Přichází k nám, je tu už dlouho, ale naše oči se stále dívají skrze ni.

Avšak oči Bohyně upřeně dívají se do dálky, vnímají prostor kolem sebe, nikoliv předměty v prostoru, ale prostor samotný.

Dívají se do dálky a vidí…

…jak ZLATÝ DÉŠŤ ZLATÝCH VLASŮ osvítil v prvotním svítání maličkou Zemi.

A zlatý déšť zlatých vlasů na plátno světa v barvách SVĚTLA maluje vše, co oči hrdé Bohyně navždy už dojímá.

Skládání hudby kosmické, hadem věčnosti navždy je korunované.

V rozostřeném pohledu očí Bohyně zlatý déšť zlatých vlasů v blankytu zrozeného nebe pěticípou hvězdu skrývá…

…uprostřed nekonečné spirály života.

Tón v tónu magická píseň navždy už zní a živoucí energie vesmíru hranice paralelních světů smývá.

V úžasu se nadšeně dojímá a zároveň varuje…

…vědět málo tvé duši nestačí, vědět moc, nebezpečí skrývá.

Dech slunečního větru pravdu vzápětí přináší, a Země ji od té doby na svých bedrech nese.

Není to však PRAVDA, snad ani LÁSKA, co v hlavách jejích dětí haraší, od chvíle, co na dlouhé věky zapomněly:

„JÁ JSEM tónem písně písní uprostřed spirály nekonečného vesmírného hada.“

            Zdroj fotografie: Pixabay.com

Diskuze