Snové pojednání nejen o rozmanitém světě vnitřních bytostí a o setkávání spřízněných duší

Vesmírné bytosti spojené pozemskými i nepozemskými pouty se nikdy zcela neopouštějí, jejich cesta vývoje je společná i když se může zdát oddělená. Setkáváme se s bytostmi, které pobývaly na Zemi v době, kdy naše existence spočívala mimo fyzické tělo, anebo naopak žijeme na Zemi v čase, kdy naše spřízněné duše na nás působí a chrání nás z úrovně nehmotné existence. Jejich obraz, v mnoha podobách a různých převtěleních, můžeme vidět svým duchovním zrakem, toto vnímání doprovází silné vzrušení, intuice a hluboký pocit jistoty. Někdy se takto spřízněné duše, pokud k tomu dozraje ten správný čas a pokud zatouží po opětovném fyzickém spojení, setkávají současně vtělené na pozemské úrovni. Někdy se nám stane, že vnímáme hluboké spojení s člověkem, kterého vidíme poprvé v životě, a přitom dopředu víme, jak se zachová a co řekne, dokážeme předjímat jeho myšlenky. Spřízněné duše sice odděleně a přitom společně, ovlivněné společnou vůlí a stejnou nebo podobnou úrovní duchovního rozhledu, dozrávají k tomu, aby jedna druhou v ten správný čas našla. Nejvyšší úroveň opětovného spojení spřízněných duší nemusí být ovlivněna tělesnou láskou, může jít o vzájemné vztahy v rozličných podobách.

Snové pojednání nejen o rozmanitém světě vnitřních bytostí a o setkávání spřízněných duší

Předzvěstí osudového a přitom z hloubi duše očekávaného setkání může být radost a slzy radosti prožité z opětného shledání ve snu. Jde o sny, kdy pláčeme štěstím, radost i pláč je skutečný, neboť po probuzení je naše tvář skropená skutečnými slzami. Ale můžeme také hořce plakat, otřeseni snovým příběhem, který je předzvěstí budoucích událostí, a to z toho důvodu, že některé ztrápené duše se velmi podobají jedna druhé. Někdy naše spřízněná duše přichází do našich snů, aby se rozloučila, s vědomím, že ani ona ani my nikdy nevíme, zda se ještě v tomto, nebo v některém z příštích životů opětovně setkáme.

Naše spřízněná duše působí na naše vědomí, aniž by byla znovu vtělena, obzvlášť pokud nám v některém z minulých životů slíbila, že se k nám vrátí z druhého konce světa a nic ji v tom nezastaví. Jednou z tužeb všech duší je stálé hledání, které doprovází skutečný i posmrtný život, touhy duše jsou obsahem vědomí i nevědomí, jde o sílu přitažlivosti, o hledání spřízněné duše, jde o stálou touhu, která je motivující jak v tělesném, tak v netělesném stavu existence.

V některém z životů jsou si spřízněné duše jen vzdáleně blízké, a třeba o sobě ani nevědí, jindy jsou v těsné blízkosti, a pokud se rozpoznají, jejich touha je také rozpoznána. Touha je největší vnitřní silou, je silou lidské duše. Touha vede duši do míst, do kterých se dříve nebo později vtělí. Lidské vědomí také následuje své touhy. Nikdo z nás nemůže říct, že nemá žádné touhy, žádná přání, že pociťuje absolutní spokojenost naprosto se vším.

Pozemská skutečnost se odráží ve snech přicházejících z nehmotného, energetického světa, který je součástí všech lidských bytostí

To, co označujeme za pozemskou skutečnost je ve své podstatě projekce lidských bytostí, jejichž vyšší Já působí do pozemské úrovně jako reflektor neboli „informační světlomet“. Skutečnost můžeme označit za zrcadlení snového světla, pomocí našeho vnitřního teleskopu či snového zrcadlového dalekohledu, z jemnohmotného světa do zemské atmosféry – do sféry živoucích a inteligentně uspořádaných atomů hmotného světa. To, co k nám přichází ve snech, ať už jako vnitřní sebereflexe nebo nevědomá ozvěna našich činů, je jako živá voda, někdy se stane, že lidé, kteří k nám promlouvají ve snech, nám sdělují informace, které právě teď potřebujeme jako doušek živé vody. Zvuky slov nebo kontury snových předmětů, barvy a tvary se objevují a zase mizí, někdy jsou zřetelné, jindy jen mlhavé, mizí a vrací se zpět, ale dojem z prožitého snu, vzniklého z minulých zážitků hluboce vtisknutých do (temných zákoutí) podvědomí po dlouhý čas přetrvává.

Znovuprožívání snů a uskutečnění snů souvisí se životní realitou mnohem více, než se nám zdá. Tak často se nám krásně sní, ale náhle se rozjasní a v denním světle noční sen ztratí svou sílu. Někdy prožíváme svou běžnou denní skutečnost, a přitom máme pocit jako bychom snili. Tento pocit může sílit, a může se stát, že už nás neopustí. Ten pocit spočívá v tom, že už jsme tento okamžik, nebo dokonce tento svůj život jednou prožili, jen v jiné době, v jiných kostýmech, v jiném kraji, ale ve velmi podobných souvislostech. Od nynějška si před spaním můžeme říci: je toho velmi, velmi mnoho, co nevím, chtěl bych dovnitř, chtěl bych hlouběji, mnohem hlouběji do svého nitra, do místa, kde se nacházejí odpovědi, vzpomínky a veškeré možné vědomosti.

  • Snové symboly zapomínáme, a tak si v pozdější realitě ani nemusíme uvědomit, že jsme stejný nebo velmi podobný denní příběh před nějakým časem prožili během nočního snění. Zkuste si po probuzení, ještě v polospánku zapsat své sny, nebo jen útržky ze snů do snového deníku. Vždy zapište datum a na stránce ponechte prázdné místo na budoucí, související poznámky. Snové záznamy nemusíte po nějaký čas vůbec číst. Vrátit se k nim můžete za tři měsíce nebo za půl roku. Možná budete překvapeni, jaké souvislosti se skutečným životem tímto zpětným pohledem, a možná s podivuhodnou přesností, do snových příběhů získáte.

Snové pojednání nejen o rozmanitém světě vnitřních bytostí a o setkávání spřízněných duší

Přicházíme na tento svět opakovaně, ačkoliv si posloupnost všech životů a jednotlivá znovuzrození v běžné každodenní realitě ne vždy uvědomujeme

Každé fyzické tělo má své rodiče, ale kde se vzala duše, kdo je „otcem“ či „matkou“ lidské duše, na to si nevzpomínáme. S velkou vnitřní jistotou si alespoň uvědomujeme, že lidská duše je součástí dlouhého řetězce minulých a budoucích životů. Vývoj lidského vědomí a pozemský vývoj zvaný evoluce je součástí minulých životů, neboť v každém dalším životním příběhu se více a více, z pohledu tělesného, vyvíjí naše nervová a mozková centra (struktury centrálního nervového systému), z pohledu jemnohmotného jde o zdokonalování mimořádných schopností našeho vyššího Já a budování mnohovrstevné vesmírné paměti. Každý jeden život je sám o sobě zasvěcením. Stejně tak generační zkušenosti jsou zasvěcením. Řetězení živé paměti lidské duše se nikam neztrácí, naopak roste a sílí, evolučně se vyvíjí, je součástí transformace lidského vědomí. Jednotlivé životy jsou strukturované jako tělesné buňky, jako řetězce nebo shluky živých buněk, které spojuje vzájemná a harmonická spolupráce a neviditelné vlákno věčné existence. Jeden pozemský život se přeměňuje v druhý, podobně jako dochází k dělení a obnově buněk. Jako tělesné buňky i život se neustále obnovuje.

  • Podle toho, jak citlivý máme náš vnitřní snímač neboli senzor (sen/zor), podle našich senzorických (smyslových) schopností a měřítek, a podle energetického stavu našeho senzoria (vědomí) se odvíjí vnímání zorného pole paralelních vesmírů nacházejících se daleko za obzorem právě prožívané hmotné reality.

Hlavní a vedlejší důvody, proč si vybíráme své rodiče, se nezakládají pouze na zákonech dědičnosti, nejde jen o zákony tělesné, charakterové, duševní. Neděje se nadarmo, že se podobáme svým rodičům, vzhledově i charakterově, že přijímáme jejich životní postoje. Otázkou ale je, zda se podobní svým rodičům stáváme pouze z genetických důvodů (stavba těla, rysy obličeje, duchovní cítění), anebo je to spíše naopak – své rodiče si vybíráme právě z toho důvodu, aby právě oni splňovali podobnost našeho již existujícího charakterového potenciálu. Předem si určujeme duchovní propojení se svými rodiči právě na základě našich již existujících vloh, vlastností a zkušeností, které nás definují po mnoho minulých životů. Dědictví v podobě rodových záležitostí jsou také naším předem daným výběrem, vzhledem k našim zkušenostem v minulých životech. Stejně tak si vybíráme místo na zemi, barvu pleti, národnost. Během naší pouti vesmírem podnikáme daleké cesty, učíme se a zdokonalujeme svůj genetický potenciál. Hledáme u svých budoucích rodičů ochranu, předem plánujeme základní osnovu budoucího života. A povětšinou jen na podvědomé úrovni si uvědomujeme, že hlubší, mimosmyslové vazby mezi rodiči a dětmi jsou mnohem pestřejší, než si dokážeme představit.

Někdy můžeme mít pocit, že vše, co prožíváme není skutečnost, můžeme mít intenzivní dojem, že viděné obrazy světa jen sníme

Vnímání reality je nekonečně rozmanité, mohou k nám přicházet stále nové a nové myšlenky, obrazy, vize, sny ve snech, scénáře tajemných příběhů, které jsou projekcí ducha vyššího vědomí, podobně jako jsou tvary, barvy a formy všech hmotných věcí v realitě projevem téhož ducha. Vnímání skutečnosti je natolik choulostivé, že pokud se skutečnost propojí s řetězcem často se opakujících snů, můžeme mít dojem nejistoty, nevíme totiž, zda naše denní bdění není snem nám podobné bytosti neboli zda náš život není snem bytosti, která k nám zase naopak přichází v naších nočních snech. Jinak řečeno: může náš život být snem našeho dvojníka z jiné reality?

Skutečnost promítaná ve vědomí dost možná není nic jiného, než obraz snů vícevrstevné bytosti, kterou jsme ve fyzickém i jemnohmotném světě současně. Kde se skutečně nacházíme, kde jsme? Opakovaně a v celkem pravidelných intervalech usínáme a probouzíme se, nevíme, kde se náš duch za noci nachází, s jistotou to nevíme vlastně ani za denního světla. Mezi spánkem a bděním je mlžný opar, který skrývá jiné reality, přitom obrazy paralelních realit vplouvají do našeho bdělého denního i nočního spánkového vědomí. Všechny životy, včetně těch ještě neprožitých, pravděpodobně prožíváme ve svých snech. Vypráví nám duch vícerozměrného vědomí více příběhů současně, v přijatelných sekvencích tak, abychom si uvědomili svůj vesmírný původ nebo životní úkol? Kdybychom si vzpomínali na své předešlé životy na úrovni běžného denního (tělesného) vědomí v celé škále všech již prožitých příběhů a zkušeností, nedokázali bychom se v právě prožívané realitě adaptovat a orientovat, museli bychom si připadat jako duchem nepřítomní, případně jako duševně nemocní, nebo jako podivíni či nenapravitelní fantastové.

Snové pojednání nejen o rozmanitém světě vnitřních bytostí a o setkávání spřízněných duší

Nepřítomnost duchem, kdy z našeho denního vědomí zmizí všechny pojmy, tvary, okolní hlasy i proud času, nebo kdy v duchu bezděčně promlouváme sami k sobě nebo k druhým lidem, je v určitém smyslu zvláštním stavem nebo okamžikem uvědomění, kdy naplno vnímáme osobní životní projekci ve velmi zvláštním světle. Vnímáme, že naše nejvnitřnější bytost se z ničeho nic nenachází v tom samém prostoru, kde je naše fyzické tělo, kde je osoba se jménem a se zcela konkrétními vzpomínkami. Jde o náhlé uvědomění, že vnitřní bytost se promítá v osobě se jménem, v jejích příbězích a osobních vzpomínkách. V takovém okamžiku si vnitřní bytost sama sebe uvědomuje jako pozorovatele nacházejícího se v krajině nedefinované žádným časem ani konkrétním prostorem. Tato vnitřní bytost se může v jediném okamžiku začít „promítat“ mimo osobnost se jménem, mimo fyzické tělo do jiné reality, do jiného příběhu.

  • Osobnost se jménem, a pouto mezi tělem a osobností, je vlastně jev nebo účinek vyvolaný duchem neboli příčinou. Jestliže se duch (příčina) rozhodne odejít jinam a vytvořit nový příběh, tak současný jev či účinek zmizí (osoba se jménem odejde na jiné místo – pouto mezi osobností a původním místem se uvolní, nebo zemře – pouto mezi osobností a tělem se uvolní). Nejvnitřnější bytost, není-li zde, nachází se jinde, neboť následuje ducha, ocitá se vždy tam, kde je z příčiny – ducha – promítána. Nejde pouze o odchod v podobě smrti, jedná se o okamžiky velkých životních změn. Okamžiky, kdy následujeme ducha a například začínáme žít zcela nový život.

Můžeme sice být napůl zde a napůl tam, ale jen dočasně. Jednoho dne přijdou velmi silné okamžiky, kdy už budeme harmonicky spojeni s druhým světem. Ale pokud čas k odchodu v podobě smrti ještě není zralý, přestože nám život připadá nesnesitelný, potom je možné a žádoucí spojení s příčinou, s duchem, jenž už nemusí být přítomen v našem právě se odehrávajícím životním příběhu. Vždy je možné následovat světlo ducha na cestě k jiné, nové etapě života. Je možné udělat „světelný kvantový skok“ a ocitnout se v nové životní projekci. Vnitřní bytost si přeje být promítána v nové životní projekci, osobnost to vnímá v podobě pocitů a také v podobě událostí nebo životních situací, na které buď dokáže nebo nedokáže reagovat.

VNITŘNÍ MOUDROST – vstupenka do spokojeného PRIMA ŽIVOTA

Hledáme sebe, přejeme si být sami sebou, neovlivněni míněními, domněnkami, názory okolí. Některé životní události doprovází různé (přechodové) rituály. Třeba jen v podobě silného, vnitřního uvědomění. Například: odcházíme od rodičů, učitelů, životních partnerů, přátel, nějaké skupiny a podobně, a stáváme se samostatným člověkem. Mnoho z nás si umí představit, co prožívá například matka v okamžiku kdy její dítě odchází do života, když přijde ten správný čas a ono se odpojuje ze středu společně vytvořeného životního kruhu dvou vzájemně si blízkých bytostí, a ona (její mateřské srdce) ví, že její vliv na milované dítě zásadním způsobem končí nebo se proměňuje. V tu chvíli může (oddaná matka) učinit důležitou věc. Bez vnitřního odporu a zcela vědomě odevzdat během vnitřního přechodového rituálu svou sílu (láskyplnou mateřskou moc) božskému vědomí. Takto víru v mocné božské vědomí promění v čin, aniž by se její srdce chvělo strachem a obavami o osud vlastního dítěte. V jejím nitru zůstane klid, pokud vývoj vědomí svého dítěte a jeho nezávislost bez zábran předá zcela jeho životu. Jejich spojení zůstane funkční nikoliv v podobě jediného a omezujícího kruhu, ale v podobě magické osmičky dvou samostatných kruhů, kdy každý z nich zůstane ukotven ve svém ryze osobním, jedinečném a nenapodobitelném životním středu. Pokud se takto vědomě zachovají všichni členové rodiny, tak můžeme mluvit o harmonii rodinného kruhu.

  • Zavřete oči, vnímejte absolutní vnitřní klid a v tomto stavu se podívejte do svého srdce, vmyslete se do svého nitra. Nechte ze svého srdce vyzářit světlo v podobě proudu láskyplné energie. Veďte tuto energii světla vnitřkem svého fyzického těla do oblasti solar plexu a odtud ven v kruhu do prostoru kolem svého těla, a v představě toto vnitřní světlo po chvíli současně veďte kolem obrazu fyzického těla svého dítěte, kterému žádným způsobem nechcete překážet v procesu osamostatnění. Sledujte svým vnitřním zrakem, jak se energie vámi vyzářeného světla ovíjí v částečně oddělených kruzích kolem dvou samostatných lidských těl v podobě magické osmičky.

Není nutné provádět rituály, ale pokud matka neučiní vůbec nic (stačí se upřímně zamyslet), její spojení s dítětem zůstane závislé neboli „satelitní“, dítě zůstane neodpojené od středu jejího osobního životního kruhu a od jejího vlivu a neustálé kontroly. Dítě bude mít potřebu, neustálé nutkání nebo dojem, že musí kolem své matky stále obíhat či kroužit jako její satelit, že se nesmí příliš vzdálit, že bez odporu musí skrze své činy projevovat její vůli, tímto způsobem si nikdy nevytvoří svůj vlastní (životní) střed. Například pouto mezi matkou a dcerou mohlo být již v minulém životě tímto způsobem na dlouhé věky zpřetrhané.

Na tomto příkladu si my sami můžeme uvědomit, zda jsme ukotveni ve svém vlastním středu, nebo stále ještě čekáme na rodičovské svolení před každým rozhodnutím. Podobně si můžeme uvědomit náš vztah k partnerovi a dalším blízkým lidem, nebo lidem, od kterých očekáváme v životní roli žíznivého poutníka zasvěcení do mystických a spirituálních zákonitostí.

To vše souvisí s okamžiky, kdy neposlechneme pocit, že nám země náhle a nečekaně mizí pod nohama, začneme se pohybovat jako náměsíční, pokud se někomu druhému (lehkomyslně) vydáme napospas. S okamžiky, kdy nerozumíme svým chaotickým, podivným a nemožným snům, jejichž obrazy postupně blednou a slábnou, přesto v nás vzbuzují pocit, že se propadáme do hluboké propasti. Propadnout se do neznáma a ztratit svou samostatnost je snadné, pokud projevíme naprostou důvěru a oddanost svému rodiči, učiteli, partnerovi, nadřízenému, osobnosti v kněžském rouchu nebo jinému duchovnímu vůdci, kterého vlastně dobře neznáme. Tak se velmi snadno staneme nástrojem projevování cizí vůle. Posedlost rodičem, partnerem, učitelem, duchovním mistrem nebo jiným idolem dělá z člověka nevidomého slepce, který není schopen osvojit si vnímání světa jinak než pouze nedokonalými smysly.

Snové pojednání nejen o rozmanitém světě vnitřních bytostí a o setkávání spřízněných duší

Ryze osobní a hluboce vnitřní rituály mohou být spojené s vnímáním denního světla a uvědomováním si tvořivé síly životní energie

Světlo, přestože znamená životní sílu, považujeme za samozřejmost. Nepřemýšlíme nad tím, zda si vážíme světla, „obyčejného“ denního světla, které má na náš život nezanedbatelný psychologický vliv. Člověk, bytost utkaná ze světla, není uzpůsoben pro život ve tmě, přesto se obyčejně nezabýváme otázkou, co je to světlo. Nepřemýšlíme nad tím, že oči jsou důležitým portálem pro světlo, které touto cestou vyživuje lidské tělo. A naopak, oči jsou také portálem pro vyzáření našeho vnitřního světla ze sebe ven, stačí vnímat mocnou sílu pohledu očí, která hladí anebo také zraňuje. Pobyt ve tmě po mnoho dní, bez dohledu nebo bez (psychické) pomoci, může vést k oslabení, fyzickému i duševnímu, pokud člověk zůstane v úplné tmě, to znamená bez světla, může ztratit vnitřní sílu a jeho duševní stav se může rychle proměnit.

Nemusíme podstoupit pobyt ve tmě, například v jeskyni, ponořeni hluboko v moři, nebo v polární oblasti, kde den rovná se po nějaký čas noci, abychom pochopili, co to znamená fyzická a duševní slabost, co to znamená ztráta síly fyzického těla, kterou prožívají lidé při (nedobrovolném) dlouhodobějším pobytu ve tmě. Nebo při náhlém oslepnutí, v tomto případě je ztráta životní energie mnohem silnější, neboť ve vědomí zůstává duševní zmatek a smutek z toho, že světlo se již nikdy nevrátí. Stačí zavázat si na několik dní oči a přestat se na svět dívat zrakem a přestat svým zrakem vnímat a přijímat světlo, abychom pochopili, jak je pro nás denní světlo důležité, jak je výživné a život podporující. Uvědomováním si světla, a své životní energie, získáme více osobní životní síly. Nikdo si neumí dost dobře představit, co to znamená vážit si světla při úplném oslepnutí, zde se jedná o nutnost objevení vnitřního světla, světla duše, jehož síla a moudrost umožní takto postiženému jedinci najít ztracenou radost ze života. Vážit si světla, které se daný jedinec vědomě naučí přijímat nejen dechem, ale i povrchem svého těla, a tak získá novou citlivost pro přijímání přirozeného denního světla – slunečního svitu.

  • Zvenku vidíme, co je uvnitř nás, díky svému okolí, díky druhým lidem. Jiné je vidět co je uvnitř nás přímo zevnitř, ze svého nitra. Stejně tak vidět druhé zvnějšku nestačí, je dobré umět alespoň částečně vidět také do nitra druhých, dosáhnout tohoto stupně zasvěcení sám, vlastním uvědoměním za pomoci vnitřního světla není tak časté. Může to souviset se zasvěceními v předcházejících životech, tělesně pozemské vědomí je v tu chvíli, kdy si tyto životní okolnosti osobnost uvědomí, na své mystické cestě jen krůček od dokonalého sebepoznání.

Strážce prahu nám ale ne vždy dovolí projít branou zasvěcení, ani ve stavu hlubokého mystického transu nelze tento portál vždy prolomit. Mystické zasvěcení souvisí se světlem našeho vědomí, s vnitřní bytostí, kterou nazýváme naším vnitřním lvem. Symbolem této bytosti je sfinga, inteligentní, mocná vnitřní bytost, existující ve vnitřním světě člověka. Sfinga, vnitřní bytost, má přímé propojení s elementální energií přírody, s vědomím, moudrostí a magií přírody a vesmíru. Hlubiny našeho nitra jsou nekonečné. Snažíme se pohroužit do svého nitra, ale opakovaně dojdeme k místu, přes které se nemůžeme posunout dál, nebo hlouběji, a tak zůstaneme stát před zavřenou branou do vnitřní rajské zahrady. Uvnitř nás je rozlehlá dvorana uprostřed rajské zahrady, jejíž pánem je náš starý dobrý přítel, věčně mladý a nestárnoucí vnitřní lev. Pokud je někdo narozen ve znamení Lva, nejedná se o pouhou dvoranu, ale o honosný a rozlehlý palác. Lev málokdy opustí své chráněné území uprostřed vnitřní rajské zahrady, přesto působí na naše vědomí v každém okamžiku. Pokud se například rozhodne náš osobní vnitřní lev zaútočit na naše sebejisté já, avšak bez postranních úmyslů, načechrá naše ego nějakou provokací, ego se chce určitou reakcí zachránit, tou reakcí může být útěk, anebo také nečinný postoj bez reakce. Lev může běžet za námi anebo může zůstat stát a říkat si, kdykoliv budu chtít, tak tě doběhnu, prozatím ti dám se shovívavostí sobě vlastní náskok. Náskok, který ti umožní vědomě a sám od sebe odčinit všechny své drobné prohřešky.

Tato vnitřní bytost v podobě lva se nás pokouší zachránit tím, že nás pokouší a sleduje naše následné reakce, nepokoušejme se tedy našeho vnitřního lva zadržet, zmást nebo přemoci. Uznejme sílu svého vnitřního lva a nechejme ho za nás jednat v obtížných situacích. Je naším přítelem a je nám společníkem na cestě zasvěcení, pomáhá nám projít nekonečnou řadou mystických bran po mnoho životů, jako náš věrný přítel nás totiž neopouští ani po smrti. Náš vnitřní lev nás miluje více, než dokážeme milovat sami sebe. Povaha našeho vnitřního lva je ve své podstatě upřímná a čestná, snášenlivá a smířlivá. Vnímá naše touhy, radost i pláč. Chrání naše vnitřní dítě. Kamkoliv jdeme, kráčí vedle nás, cokoliv děláme, stojí při nás, je součástí naší vnitřní i vnější cesty. Vnímá všechny životní zkoušky, které zvládneme i ty, v kterých neobstojíme. Podílí se na příbězích, které máme z těchto důvodu prožít opakovaně, působí na naše vědomí z jiné duchovní úrovně. Vždy se v pravý čas objeví, spatříme-li svého vnitřního lva před sebou v nepříjemné nebo nebezpečné situaci, můžeme jej požádat o pomoc nebo ochranu. Učí nás udělat si pořádek ve svém podvědomí. Učí nás soucitu, na živoucích příkladech nám ukazuje, že soucit je v pořádku, pokud se nestane soucitem propastným. Učí nás rozumět pocitům, které prožíváme jeden vůči druhému. Naučme se naslouchat vytrvalé ozvěně jeho vnitřního hlasu. Pokud náš vnitřní lev zaútočí na druhé, je na nás, abychom tento útok uviděli a odhalili podstatu jeho výhružně vytasených drápů. Seznámíme-li se se svým vnitřním lvem, s nekonečnou trpělivostí osobní vnitřní síly, pod jeho vlivem budeme mít možnost studovat nádherný obraz naší vnitřní bytosti, její vícevrstevnou strukturu, její nadlidské schopnosti, její božský původ.

Přejeme si být předvídatelní, přejeme si, aby lidé, věci, události, počasí, svět a vesmír byl předvídatelný. Rádi bychom předvídali budoucnost. Touha po vědění je v pořádku. Ale nic nemůže být na sto procent předvídatelné, nic není náhodné ani osudové. Cokoliv se může v určitém časovém horizontu nebo v mžiku změnit, cokoliv, jakýkoliv řád, zavedená pravidelnost nebo jakýkoliv sebelépe vypracovaný životní harmonogram. Nejvyšší zasvěcení znamená být zdráv na těle i na duchu a v plné svěžesti, dokonale poznat sám sebe, a uvědomit si, co nás stále tak vroucně poutá k Zemi. Zasvěcení znamená nechat vše osobní občas zmizet. Vše, čím jsme svázáni s „osobou se jménem“ na nějaký čas opustit a zůstat stranou od zástupu ostatních bytostí. Zasvěcení znamená obdržet „výjezdní povolení“ a manuál pro možnost kdykoliv opustit Zemi a kdykoliv se volně navracet. Zasvěcení znamená „vstupní vízum“ pro vstup do jiné reality, pokud se naladíme na nekonečnou trpělivost osobní vnitřní síly. Neexistuje konečné odmítnutí, ani zákonné omezení, jedině v případě, že se v hloubi své duše sami rozhodneme pro myšlenku, že je to nemožné. Nakonec shledáme, že život se nikdy nesmí stát čekáním na konec v zavedené rutinní pravidelnosti. A že cesta k zasvěcení je cestou k vysvobození. Cestou, která začíná i končí před branou ztraceného ráje světla našeho vědomí, jehož podstatou je jistota, že se na pozemské pláni nakonec materializuje to, co je v nehmotné realitě již připravené, čekající na poslední impulz, čekající na uskutečnění.

ZOBRAZIT eKnihy a tištěné knihy Psychologie chaosu

Pravé zasvěcení souvisí s poznáním, že vše projevené ve hmotě roste, září a žije v člověku, v jeho nejhlubším nitru, a že ve vesmíru může existovat život v různých podmínkách, včetně bytostí jinak uzpůsobených než pro život na Zemi. Pravé zasvěcení je skryto v odpovědi na otázku: „Co dřímá, po věky věků, v našem nejvyšším Já?“ Nejvyšší Já je zároveň součástí všech živých bytostí, všeho jsoucího. Nejvyšší Já nemá žádných hranic. Celý vesmír je v tobě, ve mně, a současně tvé i mé Já vyplňuje celý vesmír. Vše, co je, vše, co milujeme i nenávidíme, také vše, co jsme ještě nepoznali, vše je skryto v tvém i mém vyšším Já. Je skryto v milujícím, všeříkajícím pohledu, jakým se druhým lidem díváme do očí.

Je úžasné sledovat malé děti, vnímat jejich bezprostřednost a myšlenkové pochody…🙂

Vnučka mi vloni touto dobou, to jí bylo tři a půl roku, něco vyprávěla. Moje reakce na její vyprávění: „Opravdu, a kdo ti to říkal?“
Odpověď s důrazem na slova zněla: „No přece ta žlutá kytička u dědy na zahradě.“

Včera malovala obrázek a najednou z ničeho nic povídá: „Babi, to je divný, jak se ten den rychle otočí. Ale možná to děláme sami.“
„Co děláme sami?“ ptám se.
„No, sami otáčíme ten den“ řekla a dál se věnovala kreslení. A jen tak mimochodem ještě dodala: „Nebo to dělá něco neviditelného, něco, co nevidíme.“

❤️❤️❤️

Poznámka: Nikdo nemusí, aniž by každý odstavec začínal slovy „domnívám se“, sdělení v tomto textu brát vážně slovo od slova. Přesto se některá mínění, domněnky a názory tohoto snového pojednání mohou stát inspirací pro trpělivé zkoumání tajemného vnitřního prostoru lidské bytosti.

Související články: Citové bariéry a vznik životních vzorců, Osamělost, dočasná ztráta smyslu života a hledání životního úkolu, Pramen kosmické energie a vnitřní duševní model

Snové pojednání nejen o rozmanitém světě vnitřních bytostí a o setkávání spřízněných duší

Diskuze


PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?