Osamělost, dočasná ztráta smyslu života a hledání životního úkolu

Postmoderní doba klade na jedince stále větší nároky, tak vzniká odcizenost a nedostatečný zájem o hledání a dosažení smyslu života. Existenční osamělost někdy vzniká díky pocitům nesmyslnosti bytí, individualita se ztrácí v nekonkrétnosti nebo nedefinovanosti životních rolí nebo životních cílů, v nedostatečné angažovanosti ve vztazích, které z nějakého důvodu v této rychlé době danému jedinci nevyhovují. Například neposkytují pocit jistoty nebo pocit bezpečí. Existenční osamělost také vychází z nedostatečné interakce ve společenství, v kterém se jedinec pohybuje. Může se jednat také o pocity nesvobody. Existence v jakémkoli společenství, byť by se jednalo o partnerské soužití, nevylučuje svobodu, pokud je zachována patřičná míra odpovědnosti za sebe sama, a také patřičná míra vnitřní sebekázně, aniž by měl člověk pocit, že je čímkoliv omezován.

Osamělost, dočasná ztráta smyslu života a hledání životního úkolu

Osamělost, případně pocitovou ztrátu smyslu života, je možné překonat, pokud je dostatečně prozkoumána nejen hloubka, ale také strnulý povrch nejrůznějších pocitů, které vedou k osamělosti, a pocitů, které z osamělosti vycházejí.

  • Procítit osamělost může každý jedinec pouze sám za sebe, nikdo druhý to za něj neudělá.

Osamělost souvisí s (dočasnou nebo trvalou) ztrátou snahy o společné vytváření rovnováhy, například ve vzájemných, především partnerských vztazích, je důsledkem nedostatečné motivace pro nalezení smyslu priorit v osobních životních úkolech. Je důsledkem ztráty vůle k pochopení celkového smyslu a účelu vzájemných mezilidských vztahů, které jsou v této rychlé a svým způsobem i bezohledné době často na obtíž. Lidé upřednostňují sólo život, bezstarostnost a nevázanost, upřednostňují samotu, upřednostňují co nejmenší výdej energie poté, co splní své povinnosti, aby měli dostatek energie na další pracovní výkon. Lidé si ale neuvědomují, že takto ztrácejí motivaci k co nejpestřejšímu životu. Samota je krátkodobě prospěšná, ale časem se může zvrtnout v osamělost. Lidé si představují spíše neobyčejné „extravagantní“ životní úkoly, než aby se navrátili k životním úkolům, které spočívají v kvalitních partnerských vztazích, v umění vytvářet rodinné prostředí, v umění nebát se mít děti a nebát se je vychovávat.

Průběh života je jen částečně dán (rodovou a rodinnou) předurčeností, každý jedinec je obdařen vlastnostmi, které určují jeho životní nasměrování

Každý sám za sebe ale udává směr svého života rozhodováním, vymezováním se, podmiňováním. Předurčenost znamená vědět, že my sami jsme příčinou něčeho, že něco způsobujeme, zapříčiňujeme, třeba tím, že sebe nebo něco podmiňujeme, ohraničujeme, stanovujeme. To vše má vliv na uspořádání našeho života. Předurčenost spočívá nejen v rodinných, ale také ve společenských a socio-kulturních faktorech. Velký vliv má také „duch doby“, v které žijeme. Přes to všechno je možné spoléhat na vlastní rozum, cit a vůli, na duchovní „sebevýchovu“ a na vědomé dotváření vlastního já, toho intuitivního já, které touží nalézt smysl života. Jedna z možností, jak dojít do cíle hledání smyslu života (v interakci s ostatními), nebo smysluplnosti bytí (sám za sebe), je BÝT vždy SÁM SEBOU.

  • Být sám sebou ale neznamená bez rozmyslu, nebo dokonce bezohledně, čerpat energii z okolního prostředí. Energie čerpaná z okolního prostředí je prospěšná pouze v případě, že nejde na vrub okolnímu prostředí.

Pokud jedinec lpí na předurčenosti (životních) cílů, a přitom současně trpí nedostatečnou motivací, případně se ztrácí v pocitech nesmyslnosti života, tak zřejmě nedokáže vycházet z přítomného okamžiku. Spíše než na životní cíle nebo úkoly častěji pomýšlí na životní úděl. Přítomný okamžik vnímá jen povrchně, a to povětšinou jen v otázkách okamžitého uspokojení běžných životních potřeb (včetně tělesných slastí a rozkoší). Není schopen uceleného pohledu na zdánlivě nesouvisející jednotlivosti bytí a společenského soužití, protože pocity z uspokojení běžných životních potřeb, jsou jen krátkodobé a velmi prchavé. Uspokojení životních potřeb je nutné a žádoucí, prchavé pocity uspokojení však často vedou k výčitkám svědomí. Například pokud si člověk najde čas na odpočinek, nesmí mít výčitky svědomí z pocitu zahálky a nic nedělání. V takovém případě je dalece vzdálen přítomnému okamžiku a užitek z odpočinku se ztrácí v nepříjemných pocitech. Podobné je to s jídlem, výčitky svědomí se dostaví, pokud si dáme něco dobrého, něco, co jindy označujeme za nezdravé. S utrácením, pokud si koupíme něco drahého a jakmile pomine euforie radosti spadneme do proudu výčitek. Se sexem, pokud máme podvědomě sex spojen například s neřestí, s výčitkami svědomí.

  • Jakmile převažují nepříjemné pocity a výčitky, jakmile převažuje snaha vyrovnat se s vinou v podobě sebeobviňování, potom je vyhlížení, nalezení a přijmutí východiska z dané situace v rámci přítomného okamžiku v nedohlednu.

Osamělost, dočasná ztráta smyslu života a hledání životního úkolu

Činnost zaměřená k dosažení cíle, celoživotní snaha, naděje, motivace, hodnotová orientace, to vše je potřebné pro nalezení a přijmutí životního úkolu

Snaha se neobejde bez důležitého doprovodného jevu, a totiž bez motivace. Snaha se neobejde ani bez podpůrných emocionálních projevů, bez zrání osobního charakteru. Každá individuální bytost má životní úkol zakomponovaný v podstatě svého osobního bytí, s přihlédnutím k tomu, že pro různé životní období může být životní úkol specifický pro daný čas a prostor, který daný jedinec právě zaujímá. Někdy je ale obtížné osobní úkol, který je životem protkán jako hlavní životní linie, správně definovat v kontextu všech životních odboček a menších cílů, a z pohledu Universa chápat smysl nezbytných vývojových období, kterými jedinec prochází. Většinový životní úkol, z pohledu Universa, je vytvářet harmonické mezilidské vztahy, kdy na předním místě jsou vztahy muže a ženy a s nimi schopnost vychovávat děti – budoucí pokolení. Lidé přestali tuto důležitou vývojovou záležitost, která je základem inteligence člověka (lidského páru), brát jako prioritu. V náročné hře o přežití se přestalo brát zřetel na kvalitní vztahy, na kvalitní výchovu dětí. Aktivní účast na rodinném „stromu života“ je považována za vedlejší, nikoliv hlavní životní úkol, často je považována za přežitek. Hra o přežití, (v náročném prostředí), souvisí s inteligentní schopností získávat takové informace o vnějším prostředí, které jsou pro život nezbytné, tak se na prostředí a proměny prostředí včas a dostatečně adaptovat. Je-li tato schopnost nedostatečná, prostředí je schopno inteligentní život „pozvolna ničit“. Prvotním projevem inteligence je instinkt, instinkt souvisí především se sebezáchovou, s reprodukcí a s rozvojem života.

  • Dnes existuje spousta lidí (překvapivě spousta mladých lidí), kteří „vycházejí ven“ a začleňují se do společnosti jen proto, aby splnili své úkoly, respektive povinnosti. Poté se navracejí do svých příbytků a do svého soukromí, do své mysli, která řeší obtížné životní situace, životní překážky, mnohdy v podobě vážných existenciálních problémů. Své bytí, včetně bytí duševního, tak staví na pomezí lidské společnosti.

Doprovodným jevem osamělosti často bývá strach a úzkost, pocit méněcennosti a nepotřebnosti, a následná nespavost

Lidé s nejasnou představou smyslu života mohou mít strach nejen ze tmy, ale i ze samotného spánku, z jakési neexistence, z malátnosti, která nepozorovaně přejde v nemyšlení. Strach z ustrnutí v nehybnosti a z možného opojení „nebýt ničím“. Někdo může mít pocit, že ve tmě ztrácí identitu, podvědomí se otevírá a mysl bloumá v nekonečné nicotě. Mikroskopický okamžik mezi bdělostí a spánkem je neprozkoumané tajemné území nikoho, pro mysl a smysl života představuje neproniknutelnou mlhu nevědomí. Obavy z nejasné existence, na rozhraní bdění a spánku, nejasný pocit, že spánek je součástí hry o přežití, nebo strach z ponoření se do niterných pocitů nedovoluje pohroužit se do snového světa. Strach ze spánkového uvíznutí v tajemném území nikoho, strach z odcizení, z existenciální osamělosti a ze ztráty vlastní individuality někdy zapříčiní, že daný jedinec celou noc oka nezamhouří. A netuší, že životním úkolem může být také „neuzavírat se před okolním světem“, mít rád sám sebe, a především MÍT RÁD LIDI.

Světlo je pro vývoj člověka žádoucí, světlo, v podobě slunečního záření, je primárním zdrojem informací, je primárním zdrojem existence a rozvoje (reprodukce) života. Světlo milujeme. Hledající v osamělosti se může od svých strachů odpoutat tím, že začne mít rád také tmu. Tmu je možné dokonce „milovat“, stejně jako ticho. Stejně jako světlo. Není tím myšleno šero, (šero je možná více děsivější než tma), zde je myšlena hluboká noc a skutečná tma, která může každému jedinci poskytnout „hlubokou osobní reflexi“. Překonání sebe sama a ponoření se do tmy a ticha noci nám může odhalit, že odpovědnost není něco, čím se máme prezentovat navenek. Každý, kdo hledá životní hodnoty a poukazuje na životní priority pouze za světla, nakonec zjistí, že má být odpovědný především sám před sebou, před vlastními stíny.

ELEKTRONICKÉ KNIHY ke čtení ve vašem počítači, tabletu či mobilu

Noční spánek, podobně jako odpočinkové bloumání za bílého dne, našemu mozku pomáhá s tříděním informací a s rozhodováním. Ticho a tma je nosné medium, které pomocí proměnných v souladu se sebe-konfrontací nejen za plného vědomí, ale i ve změněném stavu vědomí (těsně před usnutím nebo těsně po probuzení), poskytuje odpovědi na životní otázky. Poskytuje možnost komunikace s jemnohmotnými bytostmi. Poskytuje možnost prolomení komunikační bariéry s morfickým polem, s osobním informačním polem a informačním polem kolektivního vědomí. Poskytuje možnost načítat informace osobního informačního energetického pole (nevědomá složka lidské osobnosti), kde se informace (včetně našich myšlenek) organizují.

  • Poskytuje možnost propojení s morfickým polem, které jinak nazýváme kronikou Akáša, s energetickým polem, kde informace „kondenzují“.
  • S jediným přímým dochovaným záznamem o vývoji civilizací, tím je právě nemateriální kronika Akáša – obsahuje pravdivou „kondenzaci historie lidského rodu“.
  • Kroniku Akáša můžeme nazvat „Protokolní Knihou Tajemníků Minulosti“ – křemíků (křemíkové inteligence). A také budoucnosti.

Článek: Proč křemíková inteligence?

Již v prvním okamžiku prolomení této bariéry člověk zjistí, že není nikdy sám. A postupně se mu podaří najít cestu z osamělosti, najednou uvidí množství dříve nejasných důvodů, proč se přestat uzavírat před okolním světem. Uvědomí si propojení v Jednotě na vyšší úrovni Vědomí všech bytostí. Pochopí smysl rčení: „Já a Ty jsme Jedním“.

Životním úkolem může být uvědomit si svou identitu, poznat sám sebe, uvědomit si své dovednosti a svou jedinečnost. Uvědomit si jak jedinečný a cenný je náš život, jak cenné je být součástí lidské pospolitosti, a jak cenné je být si vědom, že na tomto světě máme své důležité místo. Identifikovat se s každým životním obdobím, od mládí až po stáří. Uvědomit si vlastně, že svou jedinečnou identitu vytváříme po celý život, do poslední životní chvíle, do poslední životní myšlenky. Pokud člověk umírá v tom okamžiku se sčítá míra (umí RA) všech jeho životních zkušeností, všech existencí ve fyzických tělech. Proto není nutné stále dokola hluboce zkoumat svou minulost, a do nekonečna přemýšlet na tím, co jsme ve svém životě udělali špatně. Důležité je vědět, že každý člověk je v lidském soukolí potřebný, důležité je soustředit se na přítomnost, na to, co vytváříme Tady a Teď.

♥   ♥   ♥

K napsání tohoto článku mne inspirovala jedna mě blízká osoba. Svým činem. Svým (ne)obyčejným lidským činem. Hledáte smysl života? Co takhle začít třeba tím, že někoho obdarujete. Třeba někoho zcela neznámého. Jste například maminka? Třeba i maminka samoživitelka? A máte už nepotřebné věci, ze kterých vaše dítě už vyrostlo, hračky, se kterými už si nehraje? Můžete zavolat do nejbližšího azylového domu, kde žijí maminky s dětmi, maminky, které nemají kam jít. Možná se vám stane, až do azylového domu zavoláte s nabídkou věcí po dětech pro některou z maminek, že vám vedoucí azylového domu sdělí, že jako úřední osoba žádné věci přijímat nesmí. Možná ale bude vedoucí azylového domu vstřícná a poradí vám, těsně před příjezdem zavolat, a na proti vám přijde jedna konkrétní maminka, a to z toho důvodu, že přímo do jejích rukou smíte předat VÁŠ DAR. Do tohoto svého činu můžete zapojit i své děti. Jak? Vysvětlíte jim, že hračky, se kterými už si nehrají, mohou darovat dětem, které takové hračky nemají. Vaše malé dítě bude možná chvilku protestovat. Jsou to přece jeho hračky a najednou je všechny potřebuje. Ale po chvilce pochopí vaše vysvětlení. A samo začne do krabice vybírat hračky, dárečky pro děti, které nemají svůj vlastní dětský pokojíček, pro děti, které po nějaký čas musí žít, se svou maminkou, která momentálně nemá kam jít, v azylovém domě… Své dítě můžete vzít do azylového domu s sebou, a můžete sledovat, jak se těší, až někomu předá své hračky, můžete sledovat RADOST v jeho očích…

♥    ♥    ♥

Související články: Je možné zbavit se strachu, obav a úzkosti?, Bojujete s nálepkou introverta, samotáře a podivína?, Jak poznáte, že vás partner psychicky ovládá?

Osamělost, dočasná ztráta smyslu života a hledání životního úkolu

Diskuze


PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?