Vina se vine životem tím víc, čím víc je mysl zavinutá v úzkosti a ve strachu

Otázka viny souvisí s odpovědností za rozhodování a jednání, s pojmy jako je odplata, odsouzení, odpuštění, nebo svoboda a povinnosti. Pocit viny je prožitkovou, emoční zkušeností, pokud je pocit viny intenzivní a v lidském nitru uzavřený, může docházet k sebepoškozování (duševnímu a psychickému). Vina v rovině vnitřního prožívání vypovídá o pochybení nebo selhání, které si člověk (oprávněně) uvědomuje, nebo se pouze domnívá, že selhal a proti někomu nebo něčemu se provinil. Vina se vine životem tím víc, čím víc je mysl zavinutá ve vině a ve strachu z dalšího selhání.

Z pocitu viny je nutné se uzdravit

Před čím se nemáme na pozoru, to nás polapí do mentálního zajetí, k čemu se upínáme, to zůstává přítomné. Vyrovnání se s vinou je důležité pro vnitřní klid. Pocit viny za to, že jsme pro někoho mohli udělat víc, než jsme udělali, je forma sebe-trestání, ztrácíme tím duševní i fyzickou energii. Každý nese odpovědnost sám za sebe, přejímat na sebe pocit viny za čin, kterého se dopustil někdo jiný, je na osobní energetické úrovni stejně nepříjemné. Lékem, na sebe-trestání se pocitem viny, je vždy odpuštění. Výčitky jsou nástrojem sebe-trestání, ač si někdo může mylně myslet, že jsou nástrojem pokání. Nedělat chyby a nedopouštět se omylů, nic bychom se nenaučili. Řešením pro vypořádání se s pocitem viny je sebereflexe, rozhodnutí přiznat chybu, omluvit se, odpustit si, poučit se a vdát se výčitek. Sebereflexe umožňuje zaujmout odstup vůči vlastním myšlenkových pochodům. Vina reflektuje prožívání minulých prohřešků, můžeme je vyhodnotit jako zkušenost, kterou se rozhodneme neopakovat. Poučíme se ze svých chyb na základě nepříjemných vnitřních prožitků, které už si nikdy nepřejeme zažít. Ale ne vždy je to takto jednoduché.

Pocit viny různé intenzity se může týkat něčeho, co jsme nedopatřením nebo vědomě zavinili. Pocit viny se může objevit, pokud jednáme ve vlastním zájmu a snažíme se prosadit něco, s čím okolí nesouhlasí. S vinou souvisí výčitky, pokud například vědomě „žijeme na cizí účet“, nebo jsme chronicky nedochvilní, neplníme sliby. Někdo může trpět pocitem viny za to, že je spokojený a má dobrou náladu (dostatečně zkroušeně nereaguje na okolní svět, který se utápí v různých problémech). Psychicky náročné je, pokud kritika dříve zažívaná v dětství je spouštěčem sebeobviňování se za všechno možné a při každé příležitosti. Dokonce pocit během určité aktivity, že děláme správnou věc se později může proměnit v pocit viny. Zde už je ničivý pocit viny běžnou součástí proudu subjektivního vědomí, ačkoli je život o tom, že různým chybám se nevyhneme. Člověk sám sebe odsuzuje za svou domnělou nedokonalost, neubrání se nutkání sám sebe pranýřovat, připadá si osamocený a bezcenný. Často svá pochybení a břímě následků komentuje slovy „zasloužím si to“. Zde už se dotýkáme složitosti lidského nitra, které může trpět vinou „neurotickou“. A co je velmi podstatné: sžíravý pocit viny přitahuje trest, děje se tak na energetické úrovni.

Udělejte si radost – balíček transformačních karet a nová kniha „Moudrost vnitřní Čarodějky“

Osudová vina bývá sužující, souvisí s okamžiky, které bychom si přáli vrátit v čase, člověka sužují nepříjemné myšlenky, obzvlášť pokud si uvědomuje bolest, kterou způsobil někomu druhému. Vyrovnání s osudovou vinou spočívá v porozumění dané situaci v širších souvislostech, v přijetí a odpuštění sám sobě. Můžeme prosit druhé o odpuštění, ale odpuštění sám sobě je vždy na prvním místě. Někdy se jedná o situace, kdy jsme udělali vše, co bylo v daném okamžiku v našich silách, přesto nás trápí pocit viny. Někdy se potýkáme s pocity viny, které se v podobě výčitek dostaví až s pohledem do minulosti, nebo s tím, jak se člověk s přibývajícím věkem vyvíjí. Jedná se o různé životní okolnosti doprovázené osobním neúspěchem. Například o přístup k vlastním dětem v čase jejich dětství, kdy až po letech nabýváme dojmu, že jsme spoustu věcí dělali špatně. Přitom to často bývá tak, že v dané době nás ani nenapadlo, že není vše v pořádku tak, jak by mělo být.

Někdy můžeme mít paradoxně pocit viny za to, že někomu ze své minulosti nedokážeme odpustit něco, co nám kdysi ublížilo. Vinit druhé, pokud nám bylo ublíženo, je zřejmě jednodušší než odpuštění. Někdy čelíme setkání s viníkem, který žádnou vinu necítí, například je přesvědčený, že činí tak, jak činí pro dobro druhých. Nechápe, co je na jeho přístupu k druhým lidem v nepořádku. Záleží také na míře a četnosti různých provinění. Přesto bychom se měli vyvarovat obviňování druhých, především pokud to „máme ve zvyku“ a přitom se nás dané záležitosti osobně nijak nedotýkají. Smutné je pokud se v záležitostech, které patří do minulosti, neustále přehrabujeme a dohadujeme se, kdo za co může, kdo je viník, a komu náleží nálepka oběti.

S pocity viny, které v sobě neseme, souvisí lítost a beznaděj, pokud nemáme možnost své neúspěchy napravit nebo odčinit. Špatné svědomí potom bývá doprovázeno vědomou snahou odčinit svou vinu dobrými skutky. Pocit viny tak bývá nahrazen pocitem zadostiučinění, že vina byla odčiněna vlastní aktivitou. Nebo se přihodí něco „náhodného“, spontánně někomu pomůžeme. Synchronní příležitosti, nesouvisející s původními příčinami našeho pocitu viny, k nám zpravidla přicházejí „jakoby náhodou“ a záleží jen na nás, jak na ně zareagujeme. Přinášejí nám možnost nalézat vlastní sebe hodnotu, a dovolit si přijmout, že odpuštění má mnohem větší sílu než rozhodnutí „nést vinu na svých bedrech“.

Pokud se trápíme vinou doprovázenou smutkem a „stíny na duši“, které ze sebe nedokážeme setřást, potom si odpíráme radost a náš život se stává neplnohodnotným. Náchylnost k obviňování se za všechno možné a nepřijetí faktu, že nejsme bezchybné bytosti, nás může spoutávat v okamžicích, kdy se pro něco důležitého rozhodujeme. Zůstávat uvězněni v pocitech viny a v tíživém strachu, který nám zabraňuje pohnout se z místa (svého uvěznění), znamená přehlížet duševní stagnaci a odcizení se sám sobě. Chronický pocit viny, úzkost, strach a trápení se výčitkami nás odpoutává od své duše, snadno s její energií ztrácíme kontakt. Energii duše můžeme vlivem svých úzkostí upozadit, nenaslouchat, ale stejně nás nenechá v klidu dokud se nevyladíme na její vzácné kvality, které nás učí včas rozpoznat, že odolnost vůči duševní bolesti má své hranice.

Vina a stud jsou velmi těžké energie

Vina působí jako filtr, přes který vnímáme svět i sami sebe – zkresleně a negativně. Zatímco vina se týká toho, co jsem udělal, stud se týká toho, kým jsem. Je to pocit, který nás nutí izolovat se od druhých, protože se bojíme odhalení naší údajné „špatnosti“. Je to dusivý závoj, který nám brání splynout s úrovní naší pravé podstaty. Energie studu je nesmírně těžká, protože útočí přímo na naši sebe hodnotu, podrývá sebedůvěru a může vést k chronickým pocitům úzkosti a deprese. Je to břemeno, které si neseme, i když k němu ani nemusí neexistovat racionální důvod. Znamená to pochopit, že v daném okamžiku jsme jednali s omezenými znalostmi, s určitým emočním nastavením, pod vlivem okolností, které jsme nemohli ovlivnit.

Proč jsou tyto energie tak tíživé? Blokují totiž tok přirozené životní energie. Místo abychom proudili s životem, vina a stud nás drží ukotvené v minulosti. Spotřebovávají naši mentální i emoční kapacitu, která by mohla být využita k tvoření a životu v radosti. Odpustit si neznamená jen tak ospravedlnit minulé chyby, ale uvolnit energii, která je v nich uvězněná. Znamená to přijmout svou nedokonalost jako součást lidství a nahradit tvrdý soud soucitem a pochopením. Každý okamžik je novou příležitostí. Minulost nemůžeme změnit, ale můžeme změnit náš postoj k ní, a především náš vztah k sobě samým.

Vina a stud jsou skutečně těžké energie. Nemusíme je nést. Máme moc rozhodnout se je odložit. Přestaňme se obviňovat za to, kým jsme byli nebo co jsme udělali v minulosti. Objevme lehkost bytí, která přichází s odpuštěním, sebe přijetím a láskou k sobě samým. Je to cesta k opravdové vnitřní svobodě.

Zkoumání pocitů viny bývá neúplné a chybné, pokud máme černobílé vidění (vidíme jen „světlo“ nebo „temnotu“ a nic mezi tím). Proto se nám nedaří různé viny, které často ve skutečnosti žádnými vinami nejsou, náležitě zprůhlednit a sám sobě prominout. Důležité je se s odstupem času zaměřit nikoli na racionální pohled na vinu nebo sebeobviňování, ale na vnitřní prožívání, na autentické emoce, které s dřívějšími prožitky z minulosti souvisí. Uvědomovat si, zda je pocit viny podložený něčím skutečně reálným, nebo zda nevychází pouze z (úzkostných) představ, z domněnek, z negativního hodnocení sebe sama. Hledání důvodů, příčin, následků, hledání viny a viníků může být uzavřeno v okamžiku, kdy připustíme pomíjení viny v čase, kdy se nám podaří najít, zahřát a uzdravit své srdce. Abychom dokázali plnohodnotně žít a uvědomovat si každý pocit vděčnosti, pocit naplnění, pocit sebelásky, vnitřního štěstí a radosti.

Upřímné odpuštění je čistý úmysl a čistému úmyslu se čas a prostor uzpůsobí tak, aby byl naplněn účinek odpuštění a láskyplného sebe přijetí.

Související články: Je možné zbavit se strachu, obav a úzkosti?, Rozhodni se a nedovol barvám života popelavě zešednout, Citové bariéry a vznik životních vzorců

Tvořivé esence vědomého bytí – inspirativní čtení pro volný, odpočinkový čas
Líbí se vám články Psychologie chaosu a rádi se k jejich obsahu vracíte, přináší vám informace, které jsou pro vás něčím hodnotné? Možná se rádi alespoň na chvilku odpoutáte od vnějších záležitostí a ponoříte se do zajímavého čtení. Pokud tomu tak je, můžete mou tvorbu podpořit zakoupením elektronických knih v e-shopu Psychologie chaosu. Případně můžete podpořit provoz webových stránek formou finančního daru. Za případnou podporu předem ♥DĚKUJI♥

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

Diskuze