Zpomalit, volně dýchat a jen tak BÝT

Slunce nepřestane vycházet na východě a zapadat na západě, zrovna jako my se nepřestaneme ráno probouzet a večer usínat v lidském těle – a přesto může transformace dojít dovršení – a my se můžeme probudit za bílého dne. Aniž bychom čekali, až na nebeskou trubku zatroubí Jošua, nebo až ZVUK nebeské trubky či SLOVO boží promění hmotný svět v nehmotný ráj. Transformace v první velké vlně vzedmula velké ideály, aby zas v druhé vlně odkryla některé větší či menší iluze. Lidské tělo je svou přirozeností pomíjivé, a co si budeme povídat, je také smrtelné a ačkoliv je život ve své podstatě věčný a lidská duše (téměř) nesmrtelná – přesto je ŽIVOT, na této pozemské úrovni vše, co máme – a není to málo. Přesto se můžeme spokojit s málem – pokud si za denního bílého světla uvědomíme, že lidská duše existuje před vstupem do hmotného těla v nadsmyslovém světě. Do lidského těla a tedy i do světa hmoty vstupuje proto, aby vytvářela onen pomyslný ráj na Zemi – a to skrze LÁSKU ve všech podobách.  Z opačného pólu to nejde, je to duše člověka – spojená s lidským tělem – kdo předává poselství „nahoru“ do takzvaných kosmických sfér a PODÍLÍ SE na vývoji VESMÍRU.

Zpomalit, volně dýchat a jen tak BÝT

Probuzením je myšleno probuzení z malichernosti a z přílišného lpění na fyzickém světě – aniž bychom se od fyzického světa a života v dualitě chtěli odpoutat či jakkoliv bláhově vykoupit

Porozumění je doprovázeno zkušeností vidět svůj život z pozemské hmotné úrovně a současně i z duševně-duchovní „věčné perspektivy“. Poselství lidské duše a zkušenost lidské duše je zakódovaná ve vibracích, tyto vibrace je možné „vidět, slyšet i cítit“, jsou zakomponované jak v hudební stupnici, tak i v barvách duhy a nakonec i v energetických centrech lidského těla. Toužíme uslyšet Hudbu Sfér – jen málokoho však napadne, že je to hlas našeho vnitřního učitele. Tento hlas se ozývá stále, zní na zvukové frekvenci, která je nám stále dostupná. Přesto mnozí z nás potřebují učitele z vnějšího prostředí a osobní vnitřní hlas opomíjí. Je tomu tak proto, že „protlouct“ se životem sám za sebe od jednoho porozumění životu k druhému není pro nikoho jednoduché.

Často slýcháme o vnitřním dítěti, o vnitřním muži, o vnitřní ženě – jde stále o jednu a tutéž jemnohmotnou entitu v nás – o vnitřního učitele. Přesto si každá z těchto našich vnitřních částí „musí“ projít životem cestou osobních zkušeností – skrze LÁSKU a všechny možné její aspekty. Během této cesty neustále procházíme „mísením ohně mysli s vodou citů“. Jde o stále dokola opakované a zmiňované základní energie vibrací, které nás utváří – mužský a ženský princip v nás, v člověku. Nacházet se v rovnováze ale neznamená očekávat rozpad duality, to je to poslední, co by si mohl soudný člověk – jenž je rád ve svém těle a miluje svůj život – mohl přát. Zrovna tak „poslední zvonění pozemského budíku“ by si soudný člověk přál jen za situace, kdy je pro něj život v hmotném těle neradostný a pokud uvěří, že „vzestoupení na nebe“ je pro něj samotného (pro ego) a pro duši jakýmsi vysvobozením. Nacházet se v rovnováze znamená shledat pro svůj vývoj prospěšnou jak nejvyšší hladinu rozumu a logiky, tak i nejvyšší hladinu iracionality, intuice a nadsmyslového vnímání – což nelze poznat přes žádného prostředníka.

Zpomalit, volně dýchat, užívat si života a jen tak BÝT a mít ze života radost – to je hladina energie, na které se zhruba od nového roku pohybuji. Možná si někdo může říct: to se to někomu píše o mystice života a uděluje „duchovní“ rady, když nemá téměř žádné starosti, děti jsou odrostlé a samostatné, tělo i mysl se těší dobrému zdraví, život je spokojený a šťastný. To je sice pravda, a docela často podobné výčitky slýchávám. Jenže k tomu, aby byl život spokojený a šťastný – v určitém a snad i zaslouženém okamžiku – je třeba se dopracovat právě přes životní zkoušky a různá životní úskalí. Sice se občas poohlížíte po pomoci zvenčí, občas prosíte o pomoc andělské bytosti – v určitém životním období, ale nakonec stejně děkujete ŽIVOTU, že jste se dokázali se vším poprat samostatně – a tak se o životě a o sobě – o sobě především – hodně naučit. Potom jste motivováni ke skromnosti a k radosti z každé maličkosti, protože víte, že vše, co máte – jak na hmotné tak i na vnitřní duševní úrovni – je výsledek vaší tvrdé práce se sebou samým.

Toto poznání ale nejde pouze přes rovinu rozumu – zmiňuji se o tom z toho důvodu, že díky osobní zkušenosti nesouhlasím s odsuzováním snahy o duchovní poznání, jak je v této končící první fázi „transformační vlny“ aktuální, kdy jsou různé sféry duchovních směrů a spirituálních nebo esoterických vlivů terčem kritiky. Tím ale neříkám, že to není v některých aspektech oprávněné, to bych si musela sama sypat popel na hlavu, protože i mně osobně se ne všechny duchovní trendy současnosti zamlouvají. Zkrátka a dobře, člověk může být motivován čímkoliv od magie a mystiky přes východní učení, přes západní náboženství až po egyptská či mayská mystéria, ale samotná motivace nestačí – pokud si vše naučené osobně neosaháme a nezažijeme na vlastní kůži. Tou nejsilnější motivací je vědomá snaha poznat sám sebe, uvědomit si, že nejsem oběť, že život je proces – fyzický, mentální a emocionální. A nakonec dojít k úsudku, založeném na osobním poznání, že do uvolněného stavu transpersonálního vědomí jiná cesta, než skrze životní zkoušky a zkušenosti, do kterých je nutné zahrnout také spirituální aspekty lidské zkušenosti, jen tak jednoduše nevede.

Zpomalit, volně dýchat a jen tak BÝT

Zpomalit, volně dýchat a jen tak být – novým způsobem – je luxus, který si můžeme vědomě dopřát poté, co si dovolíme poznat své ryzí já – schoulené hluboko uvnitř – o tom je osobní transformace vědomí první fáze, a ta druhá fáze bude o každodenním vědomém životě. Mapa uplynulého života sice již nemůže být dokonale přepsána, ale mapa života budoucího může nově vznikat každý den vědomého života v přítomnosti. Jen tak být znamená být plně přítomni a skutečně si uvědomovat, že ŽIVOT je vše, co máme. Někdy od života utíkáme, vlastně tak utíkáme od sebe sama. Je uměním rozpoznat okamžik, kdy je vhodné odolat nutkání v počáteční touze po novém životě, kdy cítíme potřebu změny, ne vždy je vhodné nechat všechno za sebou, radikální změna, bez pochopení podstaty životního příběhu, většinou nevede k očekávané úlevě. Protože kamkoliv utečeme, vždy s sebou bereme své ego, své poznatky, své bolesti, předsudky, programy, prohry i vítězství, prostě vše, co nás a náš život doposud formovalo. Jde o pochopení, co vlastně chceme svým útěkem skrýt, před kým se chceme skrýt, co nám to přinese a jakou cenu za takové rozhodnutí zaplatíme, pokud podstatu našeho životního příběhu dostatečně nepochopíme.

Láska a mezilidské vztahy jsou vždy jedinečným příkladem jak pochopit životní zkušenosti a jak se vnitřně transformovat a dopracovat se k vnitřnímu štěstí

Vnitřní vhledy nám odkryjí různé vrstvy sebe samých. Vnitřní vhledy a vzpomínky nám mohou odhalit například to, proč se rozhodujeme zůstat sami, nebo proč k nám přicházejí stále stejné zkušenosti týkající se nenaplněných vztahů. Pokud dojde ke zranění, je přirozené, že se na nějaký čas stáhneme a uzavřeme. Pokud ale chceme dál růst a život prožívat, nikoliv jen přežívat, uzavření do samoty nebo dokonce nepřístupné a chladné uzavření zraněného srdce nesmí trvat moc dlouho. V čase, kdy chráníme své srdce, paradoxně potkáváme a do svého života přitahujeme partnery, kteří nás opět zraní. Dříve či později můžeme být konfrontováni se stejnými či podobnými situacemi, kterým se tolik bráníme a vyhýbáme.

Chránit své srdce a opevnit se před zraněním může vést k nechtěnému, k uzavření se do sebe, vzdálení se světu a lásce. Chránit své srdce nepřiměřeně znamená nevěřit sám sobě, ze snahy chránit se může vzniknout špatný zvyk stáhnout se a uzavřít se do sebe vždy, kdy nám někdo druhý nabídne sám sebe, své srdce a lásku. Pokud se uzavřeme a nikdo se k nám nedostane, můžeme sice získat (falešný) pocit bezpečí, ale současně také ztratit schopnost prožívání vědomých vztahů. Naše srdce může dokonce znecitlivět a ztratit schopnost rozhořet se pro novou lásku. Přínosnější je přijmout, že v žádném, ani ve vědomém vztahu nikdy nebudeme mít jistotu, že se našeho srdce, které vstupuje do spojení se srdcem někoho druhého, nedotkne odhalení té či oné „pravdy“ o nás samých. K odhalení některých našich nepřijatých vrstev dochází v zrcadlech pravdy, která bývají součástí každého (mezilidského) vztahu, netýká se to jen vztahů partnerských. A dokud toto nepřijmeme na ryze osobní úrovni, poznáním sebe sama, do té doby nás může svádět odevzdávat svůj život do rukou druhých a v pasivním očekávání nechat se vést vnějšími prostředníky či průvodci a často i sklouznout k různým „transformačním iluzím“.

Zpomalit, volně dýchat a jen tak BÝT

V čase uzavření se okolnímu světu můžeme vědomě zpomalit a procházet se pestrou mapou vzpomínek (pokud je to nutné), vydat se na výlet svou pamětí a cestou přijímat naprosto vše, co se ve skryté vnitřní krajině objeví, smutek, hněv i strach. Ale také vzpomínky na závratnou radost doprovázenou úžasnými pocity lehkosti, kdy naše srdce bývalo jako zalité sluncem, mysl bývala průzračná a vzdušná a myšlenky odlehčené od běžné všednosti. Uvědomění každého pocitu vede k přijetí každé vrstvy sebe sama i té nejskrytější, vnitřní vhledy mohou být zaměřené také na osobní tajemství, která konečně a jednou pro vždy necháme vyjít ven na světlo. Tady je důležité vědomě pozorovat, jak se fyzické vnímání nepříjemných pocitů liší od vnímání a prožívání příjemných pocitů. A cestou vzpomínkami si uvědomovat (nevyhnutelnou) cykličnost a podobenství v různých životních fázích od dětství až po stáří.

Ponořit se do vzpomínek znamená nenechat se ničím, ani žádnou nesouvisející myšlenkou odvádět od cesty do svého nitra, (což je součástí první vlny transformace, kdy jsme přes hluboké vnitřní poznání sebe sama došli k schopnosti prožívat vědomý život). Různé vrstvy vzpomínek provázejí různé pocity, například vzpomínky, které nám odhalí neopětovanou lásku, mohou oživit duševní bolest. Přijímat všechny pocity související s nenaplněnými vztahy bez rozrušení sice není jednoduché, ale je to možné. Všechny vynořující se pocity je nutné nepopírat, přijímat je a vnímat, že vzpomínky vedou k poznání v jakém okamžiku a PROČ jsme hluboko do svého nitra odsunuli některou část našeho ryzího já – to je cesta k poznání, že mít rád sám sebe je možné, přirozené a nakonec i snadné. Mít rád sám sebe je odrazovým můstkem do nového vztahu, do plného, vědomého života. Mít rád sám sebe obohacuje životní energii o neviditelné magnetické esence, které k nám přitahují partnery, kteří přichází proto, abychom se s nimi, a oni s námi, mohli podělit o radost ze života. Tito partneři, kteří vnímají pozitivní a příjemnou energii, kterou vyzařujeme – prostou strachu a nedůvěry v sebe, prostou snahy držet své srdce pod zámkem, nepřichází proto, aby nám ubližovali. Tehdy se setkávají partneři, kteří vědí, že vztahy nejsou pouze o opojné radosti z opětované lásky, ale že jeden druhého učíme, jak rozpoznávat a přijímat užitečné pravdy o sobě samých.

Zpomalit, volně dýchat a jen tak být, upřednostňovat život Tady a Teď a jen na nezbytně nutný čas ponořit se do (nepříjemných) vzpomínek:

  • Bezvýhradným přijetím osvětlete všechny bolestivé vzpomínky, vzpomínky na minulá zranění propusťte ze svého nitra.
  • Odhalte sami před sebou všechna svá tajemství a myšlenky skrývané hluboko uvnitř sebe a propusťte je ze svého nitra.
  • Zbavte se všech pocitů studu a všech osobních výčitek, nechte je odejít mimo vás.
  • Přijímejte sami sebe laskavě a s láskou, tak dáte prostor vnitřnímu vyléčení od minulých bolestí. Uvědomíte si totiž, že nikdy jste to nebyli vy sami – vaše ryzí já, kdo by vás přímo či skrytě nabádal nemít se rád a sám sebe si nevážit.
  • Uvědomte si také, kdy vám vaše okolí ukazovalo, jak moc láska bolí. Patrně půjde o nepovedené vztahy vašich rodičů, kdy jste vše vnímali dětskýma očima. Také tyto vzpomínky propusťte ze svého nitra, odpusťte rodičům, odstraníte tak ze svého podvědomí zažité vztahové vzorce, které vás v dětství či v dospívání utvářeli.

Jakmile se vrátíte ze vzpomínkové cesty do svého nitra, už se do minulosti nevracejte a soustřeďte se na přítomný okamžik a na vědomé bytí Tady a Teď a podporujte svou novou vědomou a tvořivou vnímavost.

Vědomá a tvořivá vnímavost, která nám je nápomocna pozvednout se nejen obrazně, ale i fyzicky, je součástí druhé fáze transformační vlny, která ubírá přehnané intenzitě nadsmyslovému a vyrovnává naše zapálení pro věc rozumnou hladinou racionality. Nelze zůstávat plni očekávání v obrazném pomyslném povýšeném stavu, je nutné vrátit se nohama na zem, vstoupit plně do ŽIVOTA s náruživou odhodlaností. Na život si nestěžovat a všímat si, co pozitivního se ve světě děje, co vše si uvědomujeme a kam se po malých krůčcích jako celek posunujeme. Například si můžeme všímat všeho, různých aktivit a informací, které jsme do nedávna objevovali jen na alternativních webech a nyní již čím dál více vstupují do všech informačních medií.

Zoobrazit všechny motivační eKnihy

Zpomalit, volně dýchat a občas jen tak být je nutnost potřebná k načerpání nových sil, protože „transformační šrumec“, a já věřím že v tom pozitivním smyslu, kdy ale budeme muset konat a mít se k činu, nás na hmotné úrovni v příštích letech teprve čeká.

Poznámka: transformace má samozřejmě mnoho drobných fází (stručně řečeno), mám na mysli, že vstupujeme a hlavně příští rok (2020 = 4) vstoupíme do jakési druhé transformační vlny, která se bude více věnovat skutečnému fyzickému bytí – hmotné existenci.

Zpomalit, volně dýchat a jen tak BÝT

Diskuze


PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?