Subjektivní vidění

fantasy-1578656_1280Ne vždy vidíme to, na co se díváme, ale to, co vidět chceme. Určité věci, osoby nebo děje vidíme jen podle toho, co si o nich myslíme, v horším případně bez uvážení přejímáme to, co si myslí druzí. Svět kolem nás je barevnější, rozkvetlejší a veselejší v momentě, kdy máme dobrou náladu. Tentýž svět, pokud jsme naštvaní nebo unavení, je šedivý a zamračený. To znamená, že vidíme nejen očima, ale také nehmotným emocionálním tělem! Objevili jste někdy něco ,,nového“ na místě, kudy chodíte dnes a denně, něco, co tam stojí již dlouhý čas a nikdy dřív jste si toho nevšimli? Jsou věci, jevy, nebo bytosti, které ve svém životě zcela záměrně přehlížíme, doslova děláme, že je nevidíme. Pokud je nám něco milé a příjemné, tak to časem přestaneme vnímat, alespoň do chvíle, než to začneme postrádat. Všimli jste si někdy, že jsou mezi námi lidé, kteří se dívají na svět očima duchovníma? Nezapomínejme ani na stará pořekadla, je v nich skryto mnoho pravdy: ,,Co oči nevidí, to srdce nebolí.“ nebo ,,Sejde z očí, sejde z mysli.“

Mozek zkrátka nemá v lásce změny. Vnímat změny je ale důležité z pohledu mikrokosmického měřítka. V souladu s vnitřním růstem, v souladu s vědomou transformací vědomí, můžeme měnit své názory, zvyky a hodnoty, v závislosti na pozorování přírodních dějů, na osobních zkušenostech a získané moudrosti. V závislosti na úspěšné transformaci vědomí je změna nejen žádoucí ale dokonce nutná. Přestaňme být konzumenty civilizačních vymožeností za každou cenu. Přestaňme být tak ,,zakonzervovaní“ a nebo konzervativní, jak chcete. Každá konzerva, ač kdysi mohla splnit svůj účel, se jednou stane nepoživatelná, plná smrtícího jedu. Vše jsoucí podléhá během času zákonu entropie. Zachraňme se z dobrovolného otroctví, které nám pomalu a jistě zalézá přímo pod kůži. Předběhněme vesmírnou transformaci vědomí svým vlastním přičiněním.

Vše se mění i z pohledu makrokosmu, vše je v neustálém pohybu

Motyli-Efekt-ObalkaVesmír pulsuje v nekonečném procesu zanikání a obnovování, zdánlivě neživé věci nevyjímaje, kameny a dokonce i vrcholky hor neustále vibrují proměňující se energií. Po věky věků se mění také planeta Země. Na dnech oceánů, například na dně severního Atlantiku byla objevena bývalá pevnina, kde lze rozeznat několik toků dříve pozemských řek, kde jsou pozůstatky pohoří, dokonce i pozůstatky pradávných měst. Mění se dokonce i délka dne, sice nepostřehnutelně, ale je to tak. Délka dne se mění v závislosti na rotaci Země okolo své osy. Před miliony let se Země otáčela rychleji a den byl o poznání kratší. Zpomalování zemské rotace stále trvá. Aniž bychom to kdy pocítili. V makrokosmickém měřítku dochází k cyklickým změnám a proměnám, které za jeden svůj pozemský život nepocítíme.

Reflexe – sebepoznání

Oprostíme-li se od zastaralých dogmat, pomůže nám to v sebepoznání. Pokud prozatím nevěříte ničemu nadpozemskému, vyjděte si jednoho letního rána do přírody a za východu Slunce pohleďte na vlastní stín, zobrazený na orosené trávě. Uvidíte svatozář kolem vlastní hlavy. Uvidíte a pocítíte sounáležitost s božským Sluncem. Ovšem rosa je podmínkou. Tento jev se očima vědce nazývá ,,reflexe slunečních paprsků“. Jedná se o fyzikálně optický jev odrazu – vodní kapičky rosy odrážejí světlo ve směru jeho dopadu. Jinými slovy se jedná o odraz vlnění. Nic nadpozemského. Z pohledu mystika však není pouhou náhodou, že krátce po východu Slunce jsou rostliny silně oroseny, pokryty kapičkami rosy. Takto padá rosa nejčastěji v létě.

Ať už to s tím souvisí nebo ne, reflexe – z pohledu filozofického – vypovídá o sebepoznání. Jedná se o analýzu sebe sama, obrácení se k věci samé, uvědomění si vlastních vnitřních schopností, možností, krajností a mezí, kam až je možné v sebepoznání dospět. Uvědomění si, že Já se vztahuje k nekonečnu, Absolutnu, a že ve své podstatě vlastně překračuje běžnou bezprostřednost žití. Reflexe je myšlení o myšlení, hledání pravdy o sobě samém. Je o pravdě nacházející se ve vztahu k ostatním lidem, viditelným i neviditelným jevům a dějům, hmotnému světu jako celku. A prostupuje až za hranice (tajemství) objektivního světa. Sebepoznání nás neomylně dovede k seberealizaci. Potom se nám snadněji podaří odhalit iluze, které často vytvářejí obrannou zeď proti nesnázím a dovolují nám unikat před nechtěnou realitou.

A Slunce, láskyplný vládce denního nebe, od nás nežádá ve své zářivé každodennosti nic jiného. Jen se nám snaží předat vlastní dynamickou, zasvěcující a transformující sílu. space-643130_1280Sebepozorování, bez kterého se v esoterice zpočátku neobejdeme, znamená záměrné a vědomé pozorování vlastních duševních nebo psychických procesů a stavů. Pozorujeme vlastní nitro, zkoumáme reakce na životní okolnosti. Odhalujeme svazující stereotypní zvyklosti. Výsledek se dostaví v podobě sebe-porozumění, kdy dojde k úplné a vzácné shodě sebe sama s vlastním myšlením. A to není zrovna jednoduché, ne pokud se budeme ve svém životě podrobovat kolektivním sugescím, mnohdy uměle vytvářeným. Nebo se řídit jen zastaralými názory a uměle vytvořenými dogmaty, které se záměrně snaží ovlivnit proces zvaný život. Sebepoznání nás povede ke svobodnějšímu chování a jednání a větší spontánnosti. Zároveň k větší zodpovědnosti. Svoboda a zodpovědnost se nesmí vzájemně vylučovat.

Žijeme v prostředí složeném z viditelné hmoty, nevíme však téměř nic o neviditelné hmotné substanci, tajemné antihmotě. Vědecké výpočty již dokazují existenci éterických hmotných dimenzí. Nahlédnutí do vlastního nitra umožní nahlédnout do éterických rovin bytí. Zasvěcení do tajemných rovin hmoty, jemnější než trojrozměrný svět, spočívá v trpělivosti, sebekázni a sebepoznání. Jen tak může pozitivním způsobem probíhat transformace lidského vědomí. Jen tak pochopíme vše, co přesahuje horizont viděné reality, co existuje mimo naše vědomí, a přesahuje hranice smyslových a rozumových možností. Realita je velmi ošidná. Uvědomujeme si například, že žijeme na planetě, která se každou vteřinou ohromnou rychlostí řítí vesmírem, aniž bychom si tento pohyb jakkoliv uvědomovali? Planeta se otáčí kolem své osy, zároveň spolu s Měsícem a ostatními planetami obíhá kolem Slunce, a zároveň s celou naší galaxií ohromnou rychlostí pohybuje se vesmírem… Řítíme se vesmírem vydáni na pospas vesmírným zákonitostem, které nemáme šanci jakkoliv ovlivnit. Nebo si to alespoň myslíme.

yellow-daisies-965432_1280Světem vládne chaos, tím vzniká strach a chaos v našich srdcích i duších

Tím se jeden před druhým vzdalujeme. Máme dokonce strach z pokory i z tiché vnitřní radosti. Obáváme se představovat si krásný život a zakazujeme si těšit se z našich představ, abychom snad nic nezakřikli nebo nepokazili – už si jistě umíte představit projevující se následky. V závislosti na masce, kterou si každé ráno nasadíme, přitahujeme k sobě všechno možné, jenom ne to, po čem doopravdy toužíme. Tak se stavíme do opozice proti životu samotnému. Z obav a strachu vzniká chaos také v našich tělesných buňkách, potom vznikají energie různých nemocí. Mnohdy si v zajetí vlastního strachu, který někdy dokonce ani nedokážeme pojmenovat, nevědomky linkujeme vlastní osud.

Myšlenky strachu mohou být skrytým strachem z nicoty

Pocit nicoty může dokonce zcela ochromit vůli. Mnohdy jsme svázáni v zajetí strachu právě ze sebe sama. Nevěříme si, máme malé sebevědomí, neumíme se ovládat a neumíme dávat najevo ty pravé, vnitřní emoce. Myslíme si, že láska je něco, co musíme skrývat a hýčkat někde hluboko v nitru, držet ji pod zámkem. Obáváme se o naši hrdost, proto máme z lásky strach. Mnozí z nás dokonce skrývají radost z žití hluboko v sobě ze strachu, aby nás o tuto radost někdo nebo něco nepřipravilo. Kdo se má v nás potom vyznat? Maskujeme své skutečné emoce ze strachu před zesměšněním nebo znemožněním. Před kým? Před lidmi, kteří mají stejná či v mnohém podobná vnitřní trápení? Ze strachu před bolestí, zesměšněním, zlobou, zklamáním? Ze strachu před porušením jakýchsi módních diktátů a konvencí? Nebo snad takto činíme ze strachu z poznání naší pravé podstaty?

button (11)

magie

Líbí se Vám článek? Sdílejte ho!Share on Facebook

Diskuze