Kyvadlo na starých hodinách a pomíjivost

Pomyslné kyvadlo času se kývá v krátkých, nepostřehnutelných kmitech. Ve stínech tůní hlubinných. Jednotvárný pohyb je pouze zdánlivý. Uvolněné pozorování pohybu času a pomalu se pohupujícího kyvadla bez dívání se jinam unaví mysl a uvede ji do změněného stavu vědomí. Mysl je omámena nejasnou představou o čase. Mysl je zmatená a udivená. Kyvadlo času zpomaluje a prodlužuje pohyb. Dráha kyvadla za sebou zanechává plamínky namodralého světla. Plamínky naděje. Dráha kyvadla se náhle podobá kruhu. Nekonečnému ohnivému kruhu času. Čas se proměňuje do intervalů, které trvají celé věky, v krajině, která vypráví stále o tomtéž jsme světýlky, co plují světlem jako barevní motýli a temnotou jako osamocené bludičky…

Kyvadlo na starých hodinách a pomíjivost

Zdroj fotografie: Pixabay.com

Pokud se kolem sebe hodně doširoka rozhlédneme, dospějeme k neveselému závěru, že tak, jak je člověk stvořen, tak je od nepaměti úplný a nedá se s tím nic moc nadělat. Prostor k životu se v průběhu času proměňuje, ale člověk, lidská bytost, jako by zůstával ve své povaze stále stejný, jako by jeho možnosti, týkající se lidskosti byly omezené a spoutané. Člověk dokáže být srdečný, laskavý a láskyplný stejně jako nesmírně falešný, mocichtivý, nelidský a krutý. Energie pramenící zvnitřku člověka – lidská krutost způsobuje, že není ve světě ojedinělých příběhů, kdy je člověku milejší smrt než život v bolesti a strachu, v ponížení nebo krutosti. Prostor je v proudu času proměnlivý, dostává se nám technických vymožeností k pohodlnému a pestrému životu, avšak lidské příběhy, láska a nenávist, jsou stále stejné. Jen divadelní či dobové kostýmy jsou tu po staletí, tu po tisíciletí jiné, pomíjivé, prchavé, nestálé. Pomíjivost je všudypřítomná. Celý svět je pomíjivý v hlubokých proudech času, avšak lidské příběhy vypráví stále o tomtéž. Stále stejné jsou také lidské příběhy spoutané energetickými vzorci lásky a nenávisti, dobrodiní i krutosti, povahovými vzorci lidských bytostí, které jsou vkládané nebo kopírované do nadčasových, filmových a literárních příběhů blízké i daleké budoucnosti. Nebo je snad možné v proudu času shledat na člověku něco zcela, opravdu zcela nového? Můžeme snad věřit a doufat, že něco opravdu nového je doposud ještě skryto v „zámcích času“, v ještě neobjevených kosmologických pečetích, ve světelných galaktických kódech? V nových, doposud ještě neslyšených kosmických tónech nebo v samé prapříčině bytí?

Přesto, že jsou věci pomíjivé, anebo právě proto, se člověk nedokáže nasytit málem, jednoduchostí, přímočarostí. Vlivem pomíjivosti a ve své bezohlednosti se člověk snaží vytěžit ze života, a z planety, co nejvíc. Jistě, je to věc názoru. Aniž bychom věděli, kým jsme sledováni, myslet si můžeme co chceme, můžeme se ohánět nahodilým hnutím mysli nebo hlubokým hnutím mysli. Myslí odhalený prostor je vnímán nekonkrétně vlivem dosud nezažitým nahlížením, neprožitou zkušeností. Informace, která působí na zkreslení viděného, nemusí být jednoznačná. Pomocí slov vytváříme pouhý záznam viděného. Někdy se v prostoru ztrácíme, pokud nerozeznáme, co je vnitřní projekce a co je skutečnost, případně pokud upřednostňujeme pouze jeden úhel pohledu, pokud vnímáme prostor kolem sebe pouze do výše svých očí. Zrcadlení uvnitř nás může způsobovat zaujatost, zrcadlo uvnitř více lidí dokresluje vnímání prostoru odlišným způsobem. Sdílení (uzavřeného) prostoru se dotýká každého našeho pohybu. Stáváme se ovlivnitelnými okolním prostorem, zároveň jsme bytostmi ovlivňující prostor. Nesoulad uvnitř nás může rozbít harmonii sdíleného prostoru.

Prostor, jenž obsahuje veškerý čas – působením světla (tvůrcem všeho zpřítomněného), čas zaznamenaný v podobě informací, obsahuje také spoustu křiklavých kontrastů. Vnímáme kontrast mezi sladkostí a jedovatostí slov. Vnímáme kontrast mezi bdělostí a spánkem. Víme však, že bdělost a spánek, svět pozemský a svět nadpozemský, jedno bez druhého nemůže existovat. Toužíme mít spoustu času, přitom toužebným spánkem času tak rádi unikáme. Stáří je čas, kdy člověk sám sebe poznává ve své pomíjivosti. Život pozemský může být vnímán jako nicotný, dramatický, obzvlášť dle sdělení: prach jsi a v prach se obrátíš. Mezi narozením a smrtí shledáváme různé obrazy pomíjivosti, pomíjivost ale nesmíme zaměňovat za marnost. S věkem už ale s jistotou víme, že život je křehké zviditelnění přání a tužeb nesmrtelné duše. Víme, že některé otázky jsou samy o sobě tak hluboké, že není žádoucí zaměnit je za odpověď. Odpověď, kterou může kdokoliv zpochybnit. Víme, že vnímavost je schopnost rozlišovat rozdílnost a číst změny v prostoru. Víme, že krása je pomíjivá. Pomíjivost je typická pro krásu, vlastně je nedílnou součástí krásy. Víme, že zážitky, gesta, tvary, láska, citové vazby, vzájemné střetnutí pohledu dvou lidí, mlčenlivé něžnosti, sláva, úspěch a všechny věci jsou pomíjivé. Pomíjivý je dech, vánek, mlžný opar i sněhová vločka. Pomíjivá je nakonec i tklivá nostalgická nálada, pocit pomíjivosti už tak křehkého života. Pomíjivá je i marná touha změnit to, co je přirozeně určeno, působením okolních vlivů dáno.

Zobrazit elektronické a tištěné knihy Psychologie chaosu

Uvažovat o dočasnosti věcí nebo o pomíjivosti života neznamená být pesimistou. Pomíjivost nás může dokonce fascinovat. Krása proměnlivého prostoru je tvořena pohybem světla. Příroda rozpohybovaná světlem – tvůrcem hmoty – nás naplňuje pocitem nekonečnosti a zároveň pomíjivosti. Krása prostoru je tvořena také vlivem světla vycházejícího z nitra člověka. Pomíjivost souvisí s nehmatatelností, s nejistou odpovědí na otázku, zda něco následuje po smrti. Posmrtný život není považován za samozřejmý, přesto se můžeme domnívat, že něco velmi důležitého následuje po okamžiku mylně zvaném „definitivní konec“. Můžeme jen odhadovat, pokud smrt uznáme jako jeden z dalších důležitých kroků našeho života, co nás na druhém břehu – ve světě bez břehů – nakonec čeká.

Ačkoliv jsou i květy růží a sněhové vločky pomíjivé, kouzlo přitažlivosti ke krásám přírody v nás nic nezlomí, a to ani v okamžiku kdy den se zkrátí a my dojdeme na konec pěšiny, kde sněhová návěj skrývá poslední podzimní květiny.

Kyvadlo na starých hodinách a pomíjivost

Zdroj fotografie: Pixabay.com

Diskuze


PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?


error: Obsah je chráněn autorským zákonem.