Podzimní melancholie a snění v nehmotných sférách duše

Dny se rychle krátí a s ubývajícím světlem můžeme pocítit dotek melancholie a smutku. V barevném listoví stromů se lesknou odlesky hladících slunečních paprsků a babí léto pulsuje energií naděje. Přichází čas večerního rozjímání za světla svíček a vědomá aktivita zažehnout více světla v našich nitrech. Vesmír a smírná podzimní příroda po nás žádá být ve smíru sami se sebou a s vibracemi své duše.

Rozumem nejsme schopni svou duši obsáhnout. Nelze ji zhmotnit, a tedy ani přímo, bezprostředně pozorovat. Pokud zachytíme hřejivou energii duše, nedokážeme ji vyjádřit, proniknout do její podstaty. Jen zlehka ji dokážeme vnímat v těle, mimo tělo, vnímat ji smysly, mimosmyslově, ve snech. Nedokážeme ji vzít do náruče, nemáme jistotu, zda se s námi cítí být v bezpečí. Možná duši nevědomky bráníme proniknout z nadsmyslové sféry do našeho hmotného světa. Přitom roste a proměňuje se s námi, kráčí stále s námi, létá i padá, její instinktivní síla nám pomáhá modelovat náš život. Probouzí v nás láskyplné city, pomáhá nám překonávat bolest. Toleruje nám naše slabosti, nezajímají ji naše malichernosti. Její příběh je mnohem obsáhlejší a bohatější než ten náš současný pozemský. Duše je součástí našeho vnitřního života a jen občas na nás dýchne její hvězdný, na hmotné existenci nezávislý život.

Podzimní melancholie a snění v nehmotných sférách duše

Energii duše můžeme vnímat na tisíc způsobů, takových impulzů není nikdy dost. Jsou to jemné, různobarevné vjemy, které obyčejně nepřisuzujeme energii duše. Někdy je výraznou součástí našeho hlasu a způsobu mluvy, jindy vede naše pohyby v chůzi nebo v tanci. Je součástí atmosféry, kterou kolem sebe vyzařujeme. Projevuje se v impulzech k tvůrčímu procesu, v potřebě slovem nebo obrazem sdílet přijatou inspiraci. Může se nám představit jako nevědomá část našeho bytí, jako aranžérka zvláštních životních scén, velmi jemných intimních denních prožitků, nebo zvláštních prožitků v tajemném prostoru nočního snění. Naše tělo a základní scénář života, (který nemůžeme vidět očima duše), možná není nic víc než myšlenka duše. Kreativní a odvážná myšlenka duše plná prvotního, éterického nadšení a hvězdné inspirace. Jen občas v nás zaznívá nadšení duše vycházející z tvůrčího stavu před zrozením. Tvůrčího stavu, který zcela jistě nevyvstal jen tak náhodně během tvořivé cesty duše mimo hmotnou sféru mezi nebem a zemí.

Jaký proces se musí odehrát, aby se v tvořivé atmosféře nehmotné sféry vesmíru zrodila nová a jedinečná idea starobylé duše? Jak tato idea přichází na svět z nehmotné sféry, kterou vnímáme jako neurčitý prostor mezi nebem a zemí? Odkud přichází prvotní energie nově vtělené duše, kým nebo čím je, než jí je dáno překonat tajemný počátek a v podobě životní jiskry prostoupit lidskou bytost? Máme mnoho nezodpovězených otázek a stále něco hledáme a vlastně jen hledáme tu nejzdravější a nejbdělejší cestu ke svým tvořivým silám, cestu, která je v souladu s plánem duše. K tomu potřebujeme trpělivost, čistou mysl a vnitřní klid. Duše je naším spirituálním učitelem. Pokud jí to dovolíme, zasvětí nás do tajemství života, do tajemství vnitřního duchovního světa. Přiznat své duši status učitele můžeme díky jejím mystickým zkušenostem, které ve svých snech vnímáme jako nezřetelnou hranici mezi světem fantazie a tajemné mystiky.

Nepohybujeme se pouze v mezích hmotného světa, prostřednictvím duše jsme součástí astrálního prostoru, a další linky našeho vědomí vedou k různým adresám na úrovni paralelních realit. Duše poznávající rozvíjí své (nadpozemské) síly, které můžeme vnímat v napojení na své éterické a astrální tělo. Každý ve svém podvědomí nese klíče k životu, ale ne každý ví proč, ne každý vidí symboly a znamení. Pouze duše ví, po kterém klíči sáhnout. Stojíme na křižovatce a nevíme, jak se rozhodnout, když v tom odkudsi přichází paprsek tajemného světla ukazující nám správný směr. Náš rozum potřebuje zdůvodnit každý další krok. Ale světlo duše prostě ví, kam směřuje. V jednom okamžiku se mohou objevit dvě protichůdná znamení, potom je třeba hledat bod spojení v jejich výkladu. Být přítomni duchem znamená soulad mezi duší, podvědomím a rozumem, schopnost vyznat se v okolním dění i sami v sobě ve vztahu k tomuto dění. Pokud jsme přítomni duchem nacházíme nehledané, vidíme spojitosti tam, kde se věci zdají být nesourodé nebo odtažité. Rozum nám svou pravdu předkládá horlivě a naléhavě, podvědomí a duše nás životem naviguje jemně a nenápadně. To vše, včetně emocí motivuje naše jednání a vědomé úsilí.

Intuice (okamžitý přístup k vnitřní moudrosti, iracionální síla) sleduje vztahy „za myšlenkami“, sleduje jejich řetězení. Projevuje se s lehkostí, rozumíme znamením, vidíme řešení, cítíme, kterou cestou se vydat. Rozum se zapojuje spontánně, provádí jednoduché analýzy a nalézá správná řešení. Intuice není nic mystického. Avšak přirozenost, s jakou se intuice projevuje, vyžaduje pozornost, důvěru a zklidnění, aby se intuice mohla vyjádřit. Čím více jí budeme důvěřovat, tím mocnější bude její energie. Vše, co můžeme označit jako tvořivé děje, je určeno zákonem příčin a následků, vše odněkud vychází a z tohoto místa někam směřuje. Pokud bychom se na svou životní cestu mohli podívat z perspektivy času ve zrychleném zpětném chodu, viděli bychom životní cestu v jediném záběru se všemi znameními a symboly, které jsme přehlédli. Vidět najednou a všude v krajině našeho života otisky našich stop a vydat se po nich nazpátek mystickýma očima, pochopili bychom příčiny našich nezdarů. Viděli bychom kde jsme za sebou nechali otisky ztělesnění rozumu, a kde otisky ztělesnění intuitivních nápověd duše. Viděli bychom otisky našich vztahů k lidem, věcem, jevům, událostem, otisky našich postojů, všech osudových zaváhání. Nahlédli bychom do energetické říše myšlenek a pocitů, do říše jemnohmotných, netělesných skutečností, které běžně nevnímáme.

Nehmotná sféra duše se projevuje v našich snech. Nejen fyzické tělo, ale i duše se potřebuje nasytit spánkem a sněním. Kvalitní spánek podporuje duševní pohodu. Sny nejsou pouze dílem představivosti. Snění a sny dokreslují skutečnost. Během snění je vědomí propojeno s jiným, za bdělého vědomí nepřístupným světem. Snové vědomí snové obrazy skutečně vidí, nepředstavuje si je, je přímým účastníkem snové animace. Je hlavní postavou nebo pozorovatelem mnohotvárné reality související s minulostí a přítomností. Nebo reality, která se může, nebo nemusí uskutečnit v budoucnosti. Snový děj může být více nebo méně posunut mimo linearitu hmotného ztělesnění – právě prožívané skutečnosti, která pro nás má jasný, hmotný základ. Snové prostředí se nám zdá známé, a přece jej v různých detailech shledáváme podivné a odlišné od prostředí a událostí, které vnímáme v bdělém stavu. Ve snech také často dochází k napojení na energii duše druhých osob. Duše druhých lidí nemůžeme vnímat rozumem, ale pouze svou duší. Některé duše si jsou nekonečně blízké. Splynutí duší, ať už na hmotné úrovni nebo na té snové, znamená tvoření inspirovanou, mnohanásobnou energií.

Silné energie vycházejí ze sounáležitosti a lásky. Vyzařují z lidí, na kterých je vidět, jak spolu září a vzájemně se posilují. Pokud si naslouchají, nevnímají pouze slova, vnímají, co říká duše druhého člověka. Láska koření tam, kde svobodou začíná cesta vzájemného poznávání, ke kterému existuje společný důvod. To, co umožňuje spojit jednu životní cestu s druhou, je právě svoboda. Vnitřní svoboda ve vzájemném vztahu je tím, co jednu i druhou a ve spojení obě životní cesty transformuje. V partnerství mohou lidé být navzájem svázáni v praktických otázkách, a vnitřně spojeni v otázkách spirituálních, aniž by popírali svou identitu, aniž by se museli vzdávat své svobody. Touto svobodou však není myšlena (sobecká) libovůle. Představte si sílu energie vycházející z opakovaného pocitu naplnění a z něj plynoucí harmonii, sílu energie, pokud jsme naplnění optimismem, reálným i zdánlivě postrádajícím logiku. Z energie optimismu můžeme získat mnohé. Naopak z pocitu prázdna a nenaplnění toho příliš nezískáme. Z optimistického naladění plyne elegance. Z negativního rozladění plyne těžkopádnost. Negativní myšlenky prolínající se s pocitem prázdna nás uzamykají v bludných kruzích. Jsou to naše myšlenky a pocity, kdo nás uzamyká v nebytí. Bytí samo o sobě, stejně jako dobro nebo zlo, ošklivost nebo krása, pravda nebo lež se nikterak uzamknout nedají. Pokud vidíme prázdnou pustinu tam, kde jiní vidí nebo vnímají živoucí energie a inspiraci, je to naše volba.

Mnohé o našich snech vypovídá stav duševního rozpoložení po probuzení. Ve stavu mezi sněním a probuzením se někdy projevuje zvláštní energie, je to stav, kdy nelze být nijak aktivní, jste napůl ve snu a napůl v bdělém stavu. Dochází k prožívání zvláštních vjemů, někdy si můžete připadat paralyzovaní, jen čekáte, až tento stav odezní. Může se jednat o zvláštní smyslové zážitky, hypnagogické zvuky nebo hlasy, imaginární řeč podvědomí nebo lucidní myšlenky, které probouzející se vědomí vnímá jen okrajově. Pokud se do okamžiku probouzení plně ponoříte, snadněji zaznamenáte informace z podvědomí, hlas intuice, hlas duše. Snová vlákna nelze vůlí zpětně vybavit, jakmile se ztratí z dohledu, marně se snažíme vzpomenout na detaily snové animace. Přesto se snové obrazy nebo symboly, aniž by to mysl vždy postřehla, opětovně objevují v předivu záblesků rozpomenutí se v následujícím denním čase. Také vědomé denní snění přispívá k duševní pohodě. Denní snění prospívá stavům vnitřního klidu a odpočinku, ale i stavům zvýšené (životní) aktivity. Dopřejme si snění za plného denního světla, které probouzí vnitřní sílu a inspiruje nás k činnosti. Snít za bílého dne – skutečnost vykreslovat v jiných, pestřejších barvách – je skvělé, jen si musíme dát pozor, abychom nesnili více, než se činíme, než jednáme – aktivně se zapojujeme a uskutečňujeme kroky k vysněným cílům.

Obrazovou předlohou pro snění je sám život. Sny jsou reprodukcí vzpomínek, jejich autentičnost se však může prolínat s nově vstřebanými údaji o nás samých a o vnějším světě. Což je v pořádku, neboť přesné kopírování minulých či původních denních prožitků ve snech by nás nikam neposouvalo. Autentičnost prožitků současného života se prolíná také s minulými životy. Mnohotvárnost snových realit souvisí s informačními poli prostoru, kde jsou všechny možnosti obsaženy zároveň. Prostřednictvím denní paměti a paměti duše je sen zobrazenou projekcí jedné z mnoha možných virtuálních realit. Simulované snové prostředí je výtvorem podvědomí a paměti duše. V simulacích mnoha snů se zrcadlí mládí, dětství a nevinnost duše. Sny také reprezentují imitaci potlačované části reality, kterou během dne přehlížíme. Ve snovém scénáři se objevují napodobeniny témat, motivů nebo důležitých údajů – v prožité denní realitě z nějakých důvodů vědomě či nevědomě nepřijatých, přehlížených, nepostřehnutých. Podnět ke snění vychází z podvědomí. Podvědomí syntetizuje informace, vytváří a moderuje imaginární pohyblivé obrazy, simuluje neznámou, nerealizovanou realitu.

Výraznou energii vycítíme pohledem do tváře andělské bytosti, která se před námi náhle a nečekaně zjeví v tu pravou chvíli, ať už ve snu nebo v reálném životě. Bytosti, u níž je zřejmé, že její pravá tvář zůstává skrytá. Bytosti, která nás svým magnetismem přitahuje světlem, které v nás vzbuzuje pocit, že vidíme obraz našeho světelného dvojčete, že máme co do činění s dotekem paralelní reality. Nebo se může jednat o někoho, kdo kdysi dávno, nebo docela nedávno, ztratil své jméno, svou totožnost, své vzpomínky. Ukazuje se jako anděl, náhle se zjevuje jako někdo, kdo nám podá pomocnou ruku a stejně záhadně v mžiku zmizí z našeho zorného pásma vidění a vnímání. Někdy jsme smutní z toho, že jsme nadobro ztratili vlákna spojení s lidmi, kteří nás již opustili, ale ona stále jsou, tato vlákna stále existují i když v tomto okamžiku nejsme ve skutečném, hmotném spojení. Máme každý z nás světelné dvojče? Máme svého anděla „blížence“ neboli svůj andělský protipól? Uvěříme-li v možnou ochrannou perspektivu, ve zvláštní nadpozemské jevy, které si můžeme pojmenovat jakkoli, snadněji rozpoznáme okamžiky setkání s naším vnitřním strážcem, který nám pomáhá poznat kdo jsme, kam jdeme a s jakým posláním jsme přišli na tuto hmotnou úroveň, v tomto čase a v tomto prostoru.

Je možné oddělit jemnou substanci duše od všech vznešených přívlastků? Duše – krásná, čistá, éterická, andělská, božská. Taková je duše, přestože člověk může dlouhodobě žít se šrámy na duši. Vnímání jemné energie duše nám dává křídla. Obzvlášť pokud se v souladu s vibrací duše necháme na vlnách intuice přenést za vratké hranice logiky. Pokud se chceme dozvědět víc, můžeme před usnutím přemýšlet o tom, kde se naše duše nachází během spánku. Také si můžeme představit, jak nás duše pozoruje, snažíme se udržet tuto představu co nejdéle a své duši pokládáme otázky. Pokud máte aktuální problém, se kterým si nevíte rady, jednoduše a věcně požádejte svou duši, aby vám pomohla. Aktivita vědomých myšlenek se před usnutím zapíše do podvědomí, odpovědi na otázky se zobrazí v symbolické řeči snů. Také během dne sledujeme znamení, která mají potenciál přesunout nás na požadovanou linii života. Pokud rozjímání o životě propojíme s hovory s duší, nejlépe před usnutím, podvědomí vytvoří propojení s informačním polem duše – zrozené z věčnosti do věčnosti.

Energii duše vnímáme ve dvou základních rovinách. Jednak v rovině spirituální, duševní – tedy velmi osobní, na úrovni do sebe uzavřeného vnitřního vesmíru. A jednak v rovině informačního pole – tedy z úrovně hvězdné paměti duše. Další roviny vnímání energie duše souvisí s intuicí, s vyšším Já nebo nadvědomím, s podvědomím. Podvědomí zde hraje roli zprostředkovatele, neboť duše nepotřebuje nahlížet do minulých životů, veškerou svou minulost si nese neustále v sobě. Slunce osvětluje nejen hmotné věci, osvětluje také lidskou duši a pomáhá jí najít vše, co hledá. Duše je spojena se Sluncem – zářící nebeskou múzou, duše lidskému tělu dává vnitřní teplo, po smrti je lidské tělo zbaveno vnitřního tepla propojeného s paprsky Slunce, jakmile jej duše opustí. Nově zrozená duše se po svých dřívějších životech neohlíží není-li k tomu okolnostmi bezprostředně vyzvána. Duše, odpoutaná od hmotného těla do univerzální věčnosti a vztažena sama k sobě, stává se informačním polem, v jehož úrodné půdě časem vzklíčí nové semínko života obsahující potřebné informace a připravené vyrůst v nový počátek.

Související článek: Za deštivého počasí míváme „vodní náladu“ – melancholickou

Podzimní melancholie a snění v nehmotných sférách duše

Diskuze


PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?


error: Obsah je chráněn autorským zákonem.