Člověk, příroda a nekonečno

Možná jsou ve slovech příroda, rod, rodina a národ skryté rovnice, které zachycují cosi ze samého počátku, z tajemné Matrice Života. Člověk je druh obdařený vědomím. Není však obdařený nezávislostí na přírodě, na pestrosti druhů přírodu obývajících. Zdá se, že formující síla přírody je nekonečně plodná. V celém širém světě nenajdeme dva zcela stejné životní příběhy, nenajdeme ani dvě zcela stejné tváře, přestože máme možnost hledat ve více než sedmi miliardách příběhů, tváří, otisků prstů, znaků skrytých v lidských očích. Neskutečná bohatost tvarů je přírodě přirozená, nenajdeme dvě stejné sněhové vločky, stejný tvar stromu, kamene nebo hory. Jakoby tvořivost přírody a vesmíru byla nevyčerpatelná, jak v pestrosti druhů, plnosti tvarů, tak v drobných detailech, proměnlivosti a jedinečnosti. Schopnost přírody plodit a tvořit není založená na improvizaci, vychází z moudrosti, úspornosti, elegance a dokonalých přírodních zákonů. Přírodní zákony nejsou kalkuly, na rozdíl od některých zákonů společenských. Příroda nemá k ničemu jinému než k dokonalosti důvod.

Člověk, příroda a nekonečno

Příroda se nám ukazuje v celé své kráse mnohem okázaleji, čím lépe jí rozumíme. Pozorujeme-li přírodu naše pohledy jsou sotva vyčerpatelné, nedokážeme obsáhnout její bohatost v celé její moudrosti, v kráse barev, tvarů a vůní, jenž se snoubí s celkovým panoramatem údolí, hor, lesů, strání, řek a jezer. S východy a západy Slunce, s proměnlivostí denní oblohy, s tajemností nočního nebe. S ohromující hloubkou a pestrostí života moří a oceánů. S pestrostí života a tvarů ukrytých pod povrchem země. Každý jeden obraz soběstačné přírody v sobě nese stopy nekonečna dalších obrazů, použijeme-li mikroskop dostaneme se do říše fascinujících obrazů skrytých lidskému zraku. A budeme-li se současně speciálními dalekohledy dívat do hlubokého vesmíru, tak v těchto obrazech najdeme spoustu podobností.

Zdá se, že je to čas, kdo řídí nekonečno východů a západů Slunce, nekonečno představení světel a stínů během denního putování Slunce po obloze. Čas a neustálý pohyb všeho představuje souhru (nepohnutých) vesmírných zákonů. V přírodě probíhá transformace neustále. Příroda vyjadřuje sama sebe například v koloběhu ročních období. Pokud existuje nespočet druhů rostlin, stromů a květin, tak je to proto, že to tak příroda chtěla. Je docela možné, že příroda se baví proměnou druhů, děje se tak ale bez náhlosti, nikoliv skokově, ale v harmonických intervalech. Možná si je i vědoma všech nástrah náhlých, divokých proměn. V přírodě je obsaženo mnohem více transcendence, než v ní na první pohled vidíme. Pokud se podíváme na přírodu naší Země, kde nic není bez užitku, a nevíme-li o ničem podobném v nejbližším vesmíru, musí nás napadnout, že v porovnání s rozlehlostí vesmírného prostoru je ve zdejší přírodě koncentrovaná svrchovaná moudrost, pramen moudrosti vyvěrající z nitra ducha Země.

Přírodě vládne důvodný vnitřní řád. Tato dokonalost znamená, že vším, čím příroda je, je plně v každé své části. Příroda přímo ze sebe dýchá a vyzařuje a dává se nám číst, dává nám zahlédnout záblesk své moudrosti a tvořivosti. Není pochyb, že příroda je znamenitého ducha, je čarodějkou s význačnými vlastnostmi. Projevuje se jednoduchým způsobem, nevytváří složitosti. Přírodu nepřekřičíme, nepokřivíme, ona se chová tak způsobně, že není možné s ní bojovat. Někdy říkáme – náš rozum říká, že příroda je krutá, ale co když je to, co v přírodě považujeme za krutost výrazem milosti.

Pouze lidská duše s přírodou spřízněná pojímá přírodu v celé její úplnosti, a často dopředu zná, co nám příroda uchystává. Nakonec příroda jako celek je pro nás od obzoru k obzoru znamením, vše v přírodě oplývá symboly, které jsou tolik blízké lidské duši. Duše je zrcadlem té části vesmíru, kterou zrovna obývá. Pro zbytek vesmíru reprezentuje jsoucno té reality, jíž je zrovna součástí. Nikoliv ze svého hlediska a pro sebe, ale z hlediska celku a pro celek.

Příroda, sama nekonečně různá a plná proměn, se neobává nekonečna, strach z neuchopitelného je pouze lidskou vlastností. Příroda je v nekonečnu oděná, přijímá jej a tím potvrzuje dokonalost Stvořitele. V každé elementární částici – v každé kapce nekonečna – skrývá se potenciál věčných sil, rozmanitých možností stvoření, v každém zrnku písku skrytá je božská nesmírnost. Pokud se v zrnku písku skrývá celý vesmír, potom není žádný bod v prostoru ztracen, potom se potenciál každého jednoho bodu prostoru může transformovat v celé Univerzum. Bezbřehé a ve své podstatě beztvaré nekonečno není možné obsáhnout, zkrotit, proniknout jím. V nekonečnu se vše spojuje. Nekonečno na nás číhá za každým rohem, skryté je v každém kousku hmoty. Ale není se čeho obávat, nekonečno nám tím, že existuje – ve své plnosti, tím, že je Stvořitelem předurčeno, vychází vstříc. Nejvnitřnější povaha hmotných věcí je něco, co uniká naší představivosti, něco, co nelze obejít žádnými zkratkami, co lze pouze poznat napřímo, co nelze představivosti podřídit.

Prostor a čas sceluje nejen to, co právě je, ale i to, co by mohlo být, obsahuje všechny možnosti, a proto je k tomu, co je, i k tomu, co by mohlo být v realitě promítnuto lhostejný. V každém okamžiku nám dává na vybranou. Prolínání možného s již existujícím mění svět vlivem našich rozhodnutí. Přesto se vše děje v rámci zákona kontinuity, souvislosti se nikam neztrácí, plynulost dění navazuje na předchozí vývoj, staré a nové události představují spojité pokračování. S časem souvisí rozlehlost prostoru a pohyb, rozlehlost prostoru umožňuje koexistenci – trvání různých věcí a jevů vedle sebe, společný výskyt, soužití.

Můžeme mít dojem, že prostor se skládá z bodů v konečném počtu, nedozírná hloubka prostoru je však právě proto stvořena, ve skrytu před zraky všech, aby pomyšlením na nekonečno zneklidňovala a zaměstnávala lidskou mysl. Obyčejně se však lidská mysl vesmírem, nekonečnem a otázkami stvoření nezabývá, netouží „odemknout nekonečno“. Natož aby měla odvahu ptát se, co je za nekonečnem. Nekonečno nekonečen? Vesmír je současně nekonečně velký, nekonečně malý, nekonečně mělký i hluboký, nekonečně vstřícný i drsný. Nekonečno žije svým vlastním zákonem.

Energie počátku, vyplývající z věčnosti a v sebe sama se neustále obracející, poskytuje dynamickou plnost nekonečné transformaci vesmíru. Energie počátku je dokonalá, myšlenka a forma jejího díla – nekonečného vesmíru – je stejně dokonalá. Každý atom hmoty je neustále spojen s věčností. Vše má svůj počátek a vše prochází nekonečnem proměn, transformace je formující síla (modeluje a tvaruje), která stojí za proměnami. Přirozenost transformace tkví v dynamickém pohybu uvnitř i vně každé hmoty. Každý jeden bod prostoru je prostoupený nekonečnem, vláknem nekonečna. Tato vlákna umožňují nekonečno možností transformace. Vše jsoucí se utváří od věčných vláken spojení. Jednou vytvořená vlákna spojení se nikam neztrácí, všechna se sbíhají v informačních polích, informace z jedné linie se ubírají do druhé. Informace, včetně jejich proměnlivosti, sledují určitou hladinu nebo bod určení. Každá informace v sobě nese zadání o svém původu.

Přirozenost je transformaci dána od samého počátku, počátek je v tomto případě roven stvoření či původu. Transformace vědomí má vlastní řád, jenž na člověka působí zcela přirozeně. Jakmile transformace probíhá objevuje se celá řada novostí. Novostí, které očekáváme, ale i těch, kterých se obáváme. Měli bychom vědět, že kolektivní strach stoupá od země do prostoru. Nepřetržitá energie strachu se v prostoru kumuluje, jakmile je překročena určitá mez, snese se zpět k zemi, aby mohl být proces vzniku toho, čeho se nejvíce obáváme, dokončen. Navzdory očekávání se nám některé obzory nikdy neotevřou přehlédneme-li nabízené možnosti, požadované světlo dál zůstane čekat ve tmě.

Na své cestě životem potkáváme v pravou chvíli se zjevující různé stopy, stíny, značky, které nás vedou a chrání. Některé zachytíme podvědomě a podvědomě také jednáme, aniž bychom o zaznamenaném symbolu, značce či podnětu k akci nebo určitému kroku vůbec přemýšleli. Pokud by naše podvědomí takto nefungovalo, mohly bychom světem bloudit naslepo a bez ochrany. Aby pro nás byl symbol znamením, musíme rozumět jeho řeči, respektive je to tak, že na intuitivní úrovni je to naše podvědomí, kdo k nám dokáže mluvit řečí symbolů. Svázanost podvědomí s významem různých symbolů není svévolná.

Nasloucháme-li svému podvědomí a intuici, potom se můžeme vydat po stopách harmonie obrazně řečeno i poslepu. Představme si, že je to vlastně samo podvědomí, kdo nám značí cestu a ukazuje směr. Každý okamžik, který předchází tady a teď je jiný. Každý okamžik, který tady a teď následuje je jiný. Rozdíly jsou sotva znatelné, neuchopitelné. V jediném okamžiku nám před očima proletí motýl a v následujícím již se ztrácí uprostřed rozkvetlé louky. Také myšlenky se svou energií odlišují podle toho, které je předchází, a které je následují. Každý náš pohyb, minulý i přítomný, je zahrnut v působící příčině po sobě následujících událostí. Znamení se neukazují bezdůvodně. Budoucnost přichází v symbolech, respektive symboly, které se nám zjevují předchází budoucnost.

Život si neulehčíme, pokud si zvolíme cestu trním. Ale na druhé straně nic není tolik příhodné tomu, abychom se poučili, jako nezdar či neúspěch. Můžeme občas šlápnout vedle, můžeme se mýlit, můžeme životem bloumat nazdařbůh, ale vždycky máme možnost vstát a narovnat se. Pokud v půli cesty někde uvázneme, jako bychom takříkajíc ztratili nit, v tu chvíli se máme zastavit a co nejvíce zpozornět. Každý důležitý bod zastavení na naší cestě má svůj důvod a své místo, určitou lokalitu, která dokonce může být předem určena (nikoli absolutně dána). Vyznačenou ji můžeme najít například v osobní astrologické mandale. Ale těchto určení či bodů může být v jeden okamžik více než jeden. Tyto body se nemohou překrývat, každý je přesně situován (souvisí s určitou situací) a každý má v prostoru své místo. S tím souvisí, že máme možnost volby, kterým směrem se vydáme, jaké rozhodnutí v dané situaci zvolíme. Body zastavení sami o sobě nikam neplynou, svými rozhodnutími se my sami pohybujeme po vztažných osách mezi těmito body – možnostmi volby. Body zastavení, vztahující se k dané situaci, mohou být vyměněn jeden za druhý – vždy můžeme couvnout a vrátit se o pár kroků zpět. Což platí pouze v případě, pokud jsme nepřekročili určitou mez, za níž už není návratu. V tu chvíli už se nacházíme v jiné prostorové lokalitě, před námi se rozprostřou nové body zastavení, nové možnosti volby, nové vztažné osy, po kterých pokročíme o kousek dále nebo můžeme dojít až do cíle.

Den začíná první myšlenkou po probuzení, prvním podnětem k přemýšlení. Všímejme si malicherností, kterými se naše mysl zabývá. Přemýšlejme o tom, co si z celého srdce přejeme, ne o tom, co nechceme, čeho se obáváme. Prvotní domněnka strachu a obav sílí a mysl se přestává soustředit na to podstatné. Neopodstatněné obavy a strach mohou vytvořit „falešné tušení“. Tušení tak jednoznačné, potvrzené jistotou úmornou až fatální, že může mít rozhodující, osudný význam. Energetická přitažlivost či magnetismus je schopen potvrdit neblahý osud a vyčerpávající, trýznící tušení vyvolané „bujnou fantazií“ uskutečnit.

Zobrazit elektronické a tištěné knihy Psychologie chaosu

Tvořivý pohyb člověka nekonečným prostorem a přirozenost lidského bytí, ani pravidla transformační proměny lidského vědomí není možné zevšeobecnit. Tímto pohybem není míněna pouhá změna místa, neboť vše, čím se naše vědomí zabývá, si neseme neustále s sebou. Tímto pohybem je míněna vnitřní proměna, změna uvažování, která vede k promyšlenému jednání. Je jím míněn dokonce i vnitřní klid, zklidnění a nalezení vnitřní harmonie. S každým novým probuzením se soustřeďme na harmonii, vnímejme sílu osobního magnetismu – magickou přitažlivost věcí a dějů. Ať s přicházejícím večerem nemusíme konstatovat: „To zas byl den na draka“.

Související článek: Je vesmír realita, iluze, konstrukt, idea? Nebo směsice všeho, co definuje činorodost člověka?

Člověk, příroda a nekonečno

Diskuze


PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?


error: Obsah je chráněn autorským zákonem.