Vesmír předem neuvažuje o přesně dané finální verzi sebe sama

Jaký je smysl, účel nebo hlubší plán vesmíru? Plán či koncepce, která má směřovat k tajemnému bodu Omega? Čím jsou informace? Jakým způsobem vesmír informace zpracovává? Jakou úlohu ve snaze o chápání strukturované podstaty vesmíru hraje metafyzická spekulace o účastnickém principu vědomého pozorovatele (lidského vědomí) na vývoji vesmíru?

(Koncept tohoto článku není třeba brát doslova, jedná se o úvahy, se kterými je možno libovolně dále pracovat. O úvahy, kterým dává vzniknout dokonale uvolněná relaxace v náručí dokonalé a inspirativní přírody, třebaže v místech, kde je na první pohled patrná interakce člověka s přírodou 🙂)

Fotografie Rebeka Sprinncová

Vesmír předem neuvažuje o přesně dané finální verzi sebe sama

Morfická pole (vesmírné informační struktury, včetně existence noosféry) připomínají paměť počítače, kde jsou informace kódovány, zpracovány a uchovány v paměti pevného disku

Analogie s počítačem svádí k představě inkarnačního programu duše, a v určitém smyslu i lidské mysli, snad možná i osobnosti člověka. Například astrologie připomíná počítačový program v tajemném digitálním konceptu části vesmíru – naší planetární soustavy. Představuje morfické pole, vzhledem k tomu, že je to informace, kdo dává věcem tvar či podobu, skutečně jakousi inteligentní databázi faktů a výpočetních konstruktů, podle kterých je strukturován nejen vesmír, ale i veškerý život? Nejen život založený na uhlíkové struktuře, vzhledem k tomu, že v databázi morfického pole existuje širší pojetí pojmu život? Nabádají nás slova počátek (vesmíru) a početí (života) k podobným úvahám o tajemných „počítačových vesmírných konceptech či simulacích“?

Na tyto otázky hledáme odpovědi jiným způsobem než v době před vývojem počítačů, před vznikem internetu, nejrůznějších počítačových simulací a virtuálních her určených pro zábavu, které svádí k představě simulovaného vesmíru. K možnosti, že vesmír má svůj původ v číslicové, digitální formě. Nebo k úvahám o umělé inteligenci jako o finálním článku vývojového řetězce, kdy je člověk stavěn do role jejího předchůdce. V minulosti byla snaha soustředit lidskou mysl především k náboženství. Pro náboženství je bodem Omega vesmíru (koncipovaný) Bůh. Jenže koncipovaný Bůh (prvoplánové, ideové pojetí Boha), na rozdíl od vesmírného Vědomí, popírá významnou úlohu člověka ve vesmíru. Dnes už si troufáme konstatovat, že příběh jediného, trestajícího Boha zdá se být děsivým příběhem simulace, a že definice náboženství představuje čistě lidskou, nikoliv božskou, pravdu o Bohu a člověku. Simulace je označení pro předstírání. Za simulanta je v lidové mluvě považován člověk předstírající nemoc, od duševní choroby až po bezvědomí, sociální psychologie o tom ví své. Simulovat nebo předstírat lze ale cokoliv. Simulace je také označení pro modelování. Simulace souvisí s manipulací, například s argumentačními klamy založenými na nepostižitelné autoritě Boha. Není tedy divu, že existuje tolik forem náboženství a tolik různých pojetí Boha stvořitele, z nichž některá jsou skutečně děsivá.

Vesmír předem neuvažuje o přesně dané finální verzi sebe sama

V brzké době se může (na přechodnou dobu) stát, že občas nerozeznáme, během komunikace prostřednictvím elektronických médií, zda komunikujeme s člověkem, nebo s počítačem (s určitým programem). Analogie s počítačem dává tušit vesmír, jenž v každém okamžiku vstupuje do toku sdílení informací, které neustále plynou, ve veškerém informační šumu vesmírného vakua se vesmír orientuje díky schopnosti naslouchat sám sobě. Vesmír zpracovává informace pro nás záhadným, přesto inteligentním (kosmo-logickým) způsobem. Snadno si dokážeme představit, že od okamžiku existence zákona o zachování energie/informace už s tímto procesem – dovedností uchovávat informace – vesmír nikdy nepřestane. A že způsob zpracování informací není vesmíru lhostejný. Neboť zpracování a zachování informací je primární úlohou vesmíru, vzhledem k tomu, že energie/informace, kterou v mystických sférách nazýváme v případě člověka „hadí silou“ a v případě přírody „dračí silou“, je základní charakteristikou života. Evoluční růst Vědomí možná představuje evoluční růst schopností zpracování informací, možná je informatika tajemného „vesmírného internetu“ prozatím neprobádanou podstatou vesmírné evoluce.

Tištěná kniha „Lidské vědomí a vesmír“

Jistě není náhodou, že vesmírné Vědomí funguje takovým způsobem, aby informace, spolu s růstem Vědomí, zůstaly zachovány na „věčné časy“

Nikoho už nepřekvapí myšlenka, že evoluční charakter růstu vesmírného Vědomí je propojen s hmotou, aniž by vesmírné Vědomí bylo na hmotě závislé, neboť hmota není ničím definitivním. Metabolismus vesmíru (proces látkové přeměny) zahrnuje hmotu i energii (informace), dualismus ducha a hmoty. Díky tomuto procesu je vývoj vesmíru nekonečný. A proto i bádání nebo touha člověka po poznání struktury vesmíru, po odhalení jediného správného kosmologického principu, nebo po pochopení metafyzické povahy smyslu vesmíru je také nekonečná.

Existuje-li inteligentní činitel, ač jakkoli tajemný a nepoznatelný, existují také inteligentní možnosti vývoje vesmíru. Vesmír nedovolí zničit poznání, které Poznání samo vytvořilo, získává tak cenné koncepty pro svůj vlastní vývoj, založený na pozitivním fenoménu evoluce. Živoucí vesmír potřebuje mít přehled o své vlastní historii, jedině poznání, jehož součástí je významná role člověka ve vesmíru (v kontextu celého kosmu), vesmírnému Vědomí umožňuje zhodnotit klady a zápory své vlastní minulosti. S uchováním informací souvisí tajemná existence inteligentního pozorovatele a zároveň tvůrce všech stádií vývoje vesmíru (kosmu, světa, přírody), přičemž žádné stadium není nahodilé, není ani zbytečné, nikam nemířící.

(První předpoklad stvořitele jako počítačového génia je, že nesmí trpět komputerfobií – chorobným strachem z počítačů. Chorobná záliba v novotách (neomanie), neboli nadšení pro vše hypermoderní, pro nové myšlenky a představy je naopak žádoucí 🙂)

Vesmír předem neuvažuje o přesně dané finální verzi sebe sama Vesmír předem neuvažuje o přesně dané finální verzi sebe sama Vesmír předem neuvažuje o přesně dané finální verzi sebe sama

Vesmír předem neuvažuje o přesně dané finální verzi sebe sama. Je to člověk (lokální pozorovatel), kdo se zabývá učením o bytí, o vztahu těla a duše, a kdo touží znát finální verzi vesmíru, přírody, života

Je to člověk, kdo touží po jediné správné definici života, křehkého a zranitelného, aniž by připustil, že určitá definice života může platit pouze lokálně a nemusí platit na globální úrovni otevřeného, nekonečného vesmíru. A je to také člověk, kdo se téměř dokonale naučil rozšifrovat skryté kódy vesmíru (například DNA), a kdo sám vytváří kódy a programy a ukládá je do nanometrových rozměrů, miniaturních prostorů mikročipů, uhlíkových nanotrubiček, jenž jsou integrovány na křemíkovém čipu. Je to nakonec člověk, kdo vytváří a zdokonaluje nanotechnologie, média s velkou kapacitou paměti na miniaturním prostoru. Neznámá identita hlavního super média a stvořitele světa, se schopností odstranit zrnitost z prvotního obrazu světa, vylepšit kontrasty, upravovat kompozice, kódovat informace a pozměňovat proporce až do úplné spokojenosti se svým dílem, může být nakonec velmi překvapivá. Máme-li v určité fázi vývoje lidského vědomí kvalitní model světa, s pohyblivými nebo statickými obrazy, základními zvuky a tvary, máme-li schopnost popsat obrazy nebo tvary příslušnou matematickou funkcí a dostatek PROSTORU a geniální smysl pro digitální kódy, potom se můžeme opírat o teorii věčného života a do nekonečna vytvářet nejrůznější prostorové konstrukce. Mezi vesmírným Vědomím a lidským vědomím možná není zásadního rozdílu, obzvlášť pokud obě varianty mohou – v „digitální podobě, v digitální verzi existence“ – existovat nekonečně dlouho.

(Časová osa uplynulého života neboli linearita jednoho lidského příběhu se stává statickou, zůstává existovat v energetické mozaice klidové zóny časové osy, podobá se výstavnímu sálu, na jehož zdech jsou rozvěšené jednotlivé obrazy – statické, prostorové životní momentky, zobrazené z mnoha úhlů, tyto segmenty, s určitou barvou a náladou, vytvářejí dojem celku. Někdy se nám tyto momentky, jako ilustrace z předešlého života, ale i jako „nadčasové buňky“ života současného, objeví před očima, evokují v nás vzpomínky na zkušenosti minulého vtělení na určitém, konkrétním místě, v jiném časovém horizontu prostorové výstavby života na Zemi nebo jinde v galaxii 🙂)

Vesmír předem neuvažuje o přesně dané finální verzi sebe sama

Příroda (život, vesmírná inteligence) je zdárným příkladem kódování informací neboli tajemného, imaginárního a skrytého světa informatiky. Nebylo by žádné rostliny bez informací, v podobě DNA, uložených v semínku. Půda a voda probouzí semena rostlin k životu na základě mnoha dalších programů. Miliony velmi drobných semínek máku obsahují kódované informace o vzhledu, barevnosti, vůni a chuti každé rostliny, přičemž na makovém poli nenajdeme dvě (vzhledově) zcela identické rostliny, rostoucí a tedy svým způsobem živé entity, které nepočítají se zánikem a smrtí. Které svým růstem a zráním semen dávají najevo svou vlastní schopnost zachovat život a replikovat sebe sama – nekonečně dlouho. Nekonečně dlouho paradoxně znamená – až do konce času, neboť čas je spojen s pohybem – s nepřetržitým tokem informací napříč vesmírem, s kódováním, ale i dekódováním informací. Digitalizaci objevujeme jako budoucnost, aniž bychom stavěli na tom, že určitá forma digitalizace, nám dosud neznámá, je dost možná součástí věčného života již od počátku času. Spíše jde o skutečnost, že transformace vědomí v současné době otevírá možnost vědomě se napojit na „digitální pokračování života“. Nezapomínejme, že do pojmu digitální komunikace, mimo jazyk čísel a (posvátné) geometrie, spadá také řeč mluvená i psaná, řeč, kterou hovoříme a které rozumíme, jazyk slov, jenž je úzce spojen s tělesnou zkušeností (myšlením, vnímáním, cítěním a prožíváním), a která je součástí lidské DNA.

Eshop – inspirace pro spokojený život

Koncept vesmíru bez účelu, bez živoucích metafyzických principů, by neměl smyslu. Součástí poznání je inkubace myšlenek neboli nevědomé dozrávání představ, nápadů, hypotéz a jejich řešení, která dozrávají v čase, v době, kdy je ten či onen problém řešen podvědomě. Jestliže tedy míříme k bodu Omega, který není fyzikální povahy, a jenž můžeme chápat jako součást „stvořitele vesmíru“, existujícího mimo čas a prostor, jestliže se lidské vědomí vyvíjí k dokonalosti, možná k dokonalosti stvořitele, míříme ke spojení s „bohem jako s osobou“? S osobou, která je aktivně schopna zasahovat do stvoření světa, s neznámou identitou sídlící v nejhlubším nitru člověka a existující mimo čas a prostor? Stvořil Bůh člověka k obrazu svému anebo stvořil Člověk boha k obrazu svému, kterého můžeme spatřit na vlastní oči jediným pohledem do zrcadla? Který z těchto sci-fi modelů je pravděpodobnější? Možná je toto poznání jediným skutečným předem stanoveným cílem vesmíru, cílem evoluce lidského vědomí, které se neustále vyvíjí ve jménu časoprostorového Jsoucna, v tom smyslu, že bez kreativního lidského vědomí by nebylo na poli Jsoucna žádné tvořivé změny, žádného evolučního procesu vesmíru, přírody a veškerého Života.

Související články: Vesmírný internet versus 3D realita, Vědomé tvoření reality (shrnutí některých priorit) a orientace v informacích, Proč křemíková inteligence?

Vesmír předem neuvažuje o přesně dané finální verzi sebe sama

Diskuze


PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?