Jme-li šťastní je šťastná také jemnohmotná duše a každá buňka hmotného těla

Sdělení, které je uvedeno v nadpisu, je skutečností, to ale neznamená, že štěstí není pomíjivé. Život je spojen s obtížnými situacemi, ale žádná těžká situace by neměla přerůst ve smutek nebo žal, v kterém setrváme – v neřízené vnitřní energetické setrvačnosti – po většinu svého života. Žádná nevraživost by neměla trvat věčně, a pokud ano, v rámci jednoho života, potom se dotyčný jedinec vystavuje přijímání jedů skrytých v „prázdnu“, které ubírají na síle vlastní životní energii toho, kdo se trápí, kdo sám sebe za něco obviňuje, nebo každého, kdo nedokáže odpustit. Proč v prázdnu? Okolnost již dávno pominula, energie okolnosti se již dávno unavila, své původce již dávno nevyčerpává. Vyčerpává pouze jedince, kteří se k události ve svém nitru, ve vzpomínkách a myšlenkách podbarvených emocemi neustále vracejí. Už to není obrana ani boj proti někomu nebo něčemu, nyní se jedná o zcela osobní postoj s blouznivou zaujatostí vlastním duševním stavem. V tomto okamžiku se již jedná pouze o nevědomou sebedestrukci, pokud daný jedinec nedokáže událost, která se odehrála v minulosti, odstranit z myšlenek a tím i ze své životní cesty. Je to jako dobrovolně se vydat proti silnému větru, nebo nehnutě zůstat stát za prudké bouře pod jediným stromem ve volném prostoru.

Jme-li šťastní je šťastná také jemnohmotná duše a každá buňka hmotného těla

Pokud srdce nezapomene, zůstane naplněno nevraživostí, melancholií, bolestí, smutkem a žalem, a tyto procesy utvářejí na úrovni jemnohmotného prostředí zrcadlové efekty

Je omyl myslet si, že život v ústraní a (dobrovolné) setrvání v utrpení může někoho ochránit před další nepřízní osudu. Podobné přitahuje podobné, takže to, co se nám bezděky stále honí hlavou, s tím se v různých podobách setkáváme ve skutečném životě. Myšlenky chmurné povahy k nám přitahují chmurné události, máme potřebu obklopovat se lidmi i věcmi stejného rázu. A tak nevědomky žijeme v začarovaném kruhu, který označujeme za nepřízeň osudu. Přitom nic nemusí být, tak jak je, jednou provždy. Pokud se nám náš život zdá být složitý, uvědomme si, že pokud je něco složité, tak je to složeno z více vrstev. Může nás to sice stát určité úsilí, ale rozhodně se vyplatí zaměřit se na toto vrstvení a jednotlivé vrstvy složitosti našeho života prozkoumat. Jedná se také o schopnost osvobodit se od nejrůznějších ideologií, očistit se od tvrzení neboli zbavit se (mentálního) vzorce, že lidská bytost to na zemi nemá lehké.

Co kolem sebe ve skutečnosti vidíme? V jakém osobním prostředí žijeme? Prostor, ve kterém žijeme, a čas, který nám den za dnem ubíhá, nejsou tvůrci okolního hmotného prostředí, v kterém se náš životní děj odehrává. Je to přesně naopak, je to hmota, kdo vytváří prostor a čas našeho žití. Přitom kvalita či hodnota této hmoty (hmotného prostředí, které nás obklopuje) vychází z našeho nitra. Vychází z kvality myšlenek, a to z toho důvodu, že myšlenka je vlastně elektromagnetická vlna, kvalita myšlenky působí na naše životní prožívání jako magnet. Proto je mylné domnívat se, že pouhým přestěhováním se z místa bydliště, odchodem od partnera nebo odchodem ze zaměstnání, se náš život sám od sebe změní. Nezmění se, pokud si s sebou do nového prostředí odneseme „neviditelné stínové zavazadlo“ tíživých osobních závazků v podobě našeho nezměněného psychického a svazujícího duševního stavu. Náš vnitřní stav, naše vnitřní energetická zóna vytváří okolní hmotné prostředí, respektive vytváří určité aspekty, které s námi rezonují, a které v okolním prostředí vnímáme přednostně. Tento tvořivý proces je něčím, co si nikdy nedokážeme zcela uvědomit. Pro uvědomění si tohoto procesu neexistuje žádné před ani potom, protože vnímání procesu tvorby naší reality probíhá s nepostřehnutelným zpožděním. Takže si dokážeme zpřítomnit pouze naše vnímání již vytvořeného okolního prostředí, již existující hmoty okolního životního prostoru.

Související článek: Čas je stále nový a sám v sobě přítomný

Pochopení těchto tvořivých procesů se může na delší čas stát jakýmsi mentálním cvičením, zkoumáním osobních tvořivých schopností, které mají vliv na uspořádání života i okolního životního prostředí. Může nám pomoci, pokud si občas vzpomeneme na složitě organizované kvantové systémy, na informace, které nám říkají, že život je založen na makroskopických kvantových jevech, jedná se o složitě koordinované chování částic a systémů částic, které vytvářejí hmotu – na základě vlivu pozorovatele. Toto se týká jak hrubé hmoty, tak jemnohmotného prostředí. Pokud si uvědomíme, že duše a astrální svět jsou podstaty jemnohmotné, platí pro tento neviditelný „hvězdný“, tedy ve své podstatě světelný prostor téměř stejná pravidla. Pouze s tím rozdílem, že pro jemnohmotné prostředí neplatí pravidla lineárně jdoucího času. Zkoumání těchto tvořivých procesů je velmi zajímavé, můžeme se dostat do velmi zvláštních situací, pokud budeme například sledovat v čase na sebe navazující synchronizace různých dějů. Může se nám také stát, a to už je docela komfortní prožitek – na úrovni komfortní energetické zóny vnímání, že po určitý čas (hodinu dvě, den, týden nebo i celý měsíc) nerozeznáme realitu od snění neboli od útržků částí příběhů osobnosti naší duše v jiné paralelní realitě. Náš osobní čas bdění, (to je čas, kdy jsme vzhůru), se synchronně propojuje s časem snění, nebo s okamžiky, kdy se nacházíme ve stavu alfa, případně v ještě hlubším energetickém rozpoložení. Tímto zvláštním způsobem v projevených „časových záhybech v realitě“ nevědomky prožíváme něco, co se z jiných, ale velmi podobných příčin vytvořilo na jiné úrovni bytí, v jiné paralelní realitě, která je synchronní součástí osobnosti neboli energetické informační podstaty naší duše. Takto se energie projevená v jedné sféře nám prozatím neznámým způsobem „přelévá“ do jiné sféry.

Zajímavé je také všímat si okamžiků v situacích, kdy naše fyzické tělo, aniž bychom čekali nějaký šok, těsně před nečekaným okamžikem ztuhne intuitivním očekáváním šoku či náhlé události. Leknutí přichází vzápětí, proto není vždy snadné rozpoznat intuitivní informaci v podobě varování. Další podobné prožitky často souvisí s naší tvořivostí, s naším nadšením a zapálením pro určitou věc. Není vždy snadné dostat se do tvůrčího vytržení, nebo do velmi efektního tvůrčího transu, ale někdy tento stav přijde zcela nečekaně v okamžiku, kdy se náš tvůrčí proces odehrává na hladině alfa a naše vědomí odečítá informace z informačního pole, které souvisí s daným tématem. Synchronně jsme v ten okamžik propojeni se „světelným“ vibračním kmitočtem určité jemnohmotné energetické zóny, která ladí s naší představou, nebo s naší vnitřní tvůrčí osobností, nacházíme se na podobné nebo stejné vlnové délce, která je vlastní pro světlo naší duše. Neboli pro informační inkarnační plán naší duše.

Světlo duše, nebo světelné jádro duše, souvisí s barevným projevem aury hmotného těla – v daném okamžiku, v daném citovém, emočním nebo myšlenkovém rozpoložení. Dokonce se můžeme setkat s názory, že aura je světelná reprezentace osobnosti naší duše. Aura je elektromagnetické pole obklopující fyzické tělo, a všechny vrstvy aury, kterých je několik, neustále vysílají impulzy do mozku. Vyzařování aury se přenáší do okolního prostředí, každá osoba v naší blízkosti tímto způsobem vnímá, jak se cítíme, jak je na tom náš psychický stav. Tak vzniká emnergetické propojení jedinců. Stejným způsobem náš mozek, skrze vrstvy aury, například v podobě pocitů přijímá informace z okolního prostředí. Aura je tajemný energetický obraz lidského těla malovaný světlem, tajemství spočívá v tom, že barevné energetické pole aury prostupuje celou bytostí. Barva je elektromagnetické vlnění, myšlenka je též elektromagnetická vlna, proto mají myšlenky spojitost a vliv na barevný projev aury lidského těla. Astrální tělo neboli tělo emoční souvisí s projevem světla v barvách aury, jejíž barevná proměnlivost souvisí s prožíváním emocí. Astrální tělo je tedy pro naše jemnohmotné vnímání komunikačním kanálem s jemnohmotným astrálním světem. Světlo je viditelná část elektromagnetického záření. V souvislosti s dualitou částice a vlnění má světlo vlastnosti jak vlnění, tak částice. Světlo vyzařuje každá buňka lidského těla, světlo vyzařuje každý atom veškeré hmoty. Vše je vzájemně provázané a realita je neviditelným a obtížně vnímatelným způsobem vytvářena působením magnetické síly myšlenek a emocí – na okolní hmotu. Tedy na veškerou hmotu, včetně vlastního fyzického těla. Myšlenky dýcháme a stravujeme, proto se energie některých myšlenek usazuje v našich útrobách, pokud je nedokážeme vědomě zpracovat, nedokážeme je ani strávit. Nejhůře stravitelné jsou „jedovaté“ myšlenky nepřejícnosti, závisti, nevraživosti a podobně.

Často se setkáváme s výrazy jako je například světlo domova, světlo nad oltářem, světlo duše, světlo andělů, zlaté pruty světla, fontána astrálního světla a podobně. Jestliže každý atom hmoty vyzařuje světlo, tak i hmota je obklopena světelnou aurou. Můžeme na úrovni hmoty vnímat (mentální) auru domů, šperků, fotografií, dopisů, zrcadel a dalších předmětů. Můžeme vnímat éterické vyzařování knih, v kterém je otisknuto magnetické vyzařování autora, nebo vlastníka knihy – pokud si od někoho knihu půjčíme. Můžeme vnímat éterické vyzařování květin, stromů, kamenů a jejich příběhy spojené s jejich přítomností v krajině, v přírodě. Světlo projevené v přírodě nás fascinuje samo o sobě, například pohled na pavučiny s kapkami ranní rosy jiskřící v paprscích vycházejícího Slunce. Světlo je pro přírodu božským darem, v krajině působí léčivě, souvisí s krajino-léčbou. V zimě nás zahřívá vzpomínka na krásu, blaženost a světlo teplého léta. Spojení s božskou energií neboli spojení s absolutní přítomností bývá doprovázeno zářivým světlem. Nesmíme ale zapomínat, že slova mohou zahřívat jako paprsky Slunce, ale také mohou stejně jako paprsky Slunce, které se odrážejí od zrcadla, spálit vše na popel.

Jme-li šťastní je šťastná také jemnohmotná duše a každá buňka hmotného těla

Magnetické účinky světla se podobným způsobem projevují jak na úrovni hrubé hmoty, tak na úrovni jemnohmotného světa

Jemnohmotné bytosti si můžeme představit složené z jemných vláken bílého světla, (elementální bytosti, duchové stromů a květin). Prostor k nám hovoří prostřednictvím barev v přírodě. Prostorové vědomí nebo prostorové uvědomění je o vnímání rozmanitosti bytí, rozmanitosti života. Prostor, nekonečný a otevřený, nás nabádá k otevřenosti a jasnosti, jasnost znamená ostrost a jednoduchost. Krajina v přírodě je svým způsobem obrazem příběhů lidských generací, jak se proměňuje vyzařování skupinového vědomí spojené s danou krajinou, tak se proměňuje jasnost, energetický ráz a obraz této krajiny. A není náhoda, že (jemnohmotná) duše si v souvislosti s „plánem duše“ vybírá pro příští inkarnaci konkrétní krajinu, konkrétní oblast svého příštího života na úrovni hrubé hmoty, a konkrétní osobnosti, které ji na pozemské pouti doprovázejí, nebo které nikoliv náhodně třeba jen na krátký čas potkává. Duše je v každém okamžiku činná, neustále se na nevnímatelné úrovni rozhoduje. Jsme-li nešťastní, je nešťastná také naše duše, a to z důvodu, že se jí nedaří naplňovat inkarnační plán. Jsme-li šťastní, je šťastná nejen naše duše, ale synchronně také každá buňka i každý atom našeho hmotného těla.

Buňky hmotného těla nemají pojem o lineárně plynoucím čase. Endorfiny, které naše těla produkují například během příjemného, vědomého snění, krásné představy, milé vzpomínky, jsou propojené s myslí, která je aktérem podílejícím se na probouzení hormonů štěstí. Mysl může stimulovat, a to ve velkém, produkci endorfinů v našem těle. A naopak: nepříjemné vzpomínky, vracení se k minulosti, říkají našim buňkám: tak, a teď budete smutné, žádné hormony štěstí nedostanete, budete se třást strachem! Jednoduše proto, že buňky, ač nadané velkou inteligencí, nerozeznají představu od skutečnosti, nemají pojem o lineárním čase, neví, že se trápíme tím, co bylo včera, před půl rokem nebo dokonce před deseti lety. Buňky našeho těla reagují na podněty naší toulavé mysli tady a teď! Se strachem z budoucnosti je to pro atomy, buňky a molekuly našeho těla naprosto stejné, v jejich světě čas neexistuje. Stres pro buňky, vyvolaný jako naše reakce na dávné smutné vzpomínky, je demotivující, snadno se tato energie mění v potenciál nějaké budoucí (psychosomatické) nemoci.

Inkarnační plán duše není přesně stanoven, nejedná se o předem stanovený osud. Inkarnační plán duše zahrnuje minulé zkušenosti, prožitky a poznání, a tento energetický zápis je vodítkem pro další vývoj, pro naplnění a pokračování vývojového životního vzorce. Pokud se v jednom životě nedokážeme vypořádat s krizovými situacemi, náš osobní vzorec vytváří spirálovité „koncentrické kruhy“ a v našem životním prostředí se (opakovaně) koncentruje neboli soustřeďuje to, s čím se na mentální, duševní a psychické rovině nedokážeme vypořádat. Tento vzorec můžeme pro názornost takto obrazně definovat: „Od jemného k hrubému, od příčiny k následku, od hrubého k jemnému“. A tak to jde stále spirálovitě dokola. Což není úplně přesné, protože spirálovitě se vyvíjíme, pokud dokážeme krizové životní situace řešit a nevracíme se k nim od okamžiku, kdy už to není nutné, nevytváříme energetickou základnu pro opakovaní jedné a té samé životní lekce. Pokud na této cestě uvízneme, naše životní vývojová spirála se na nějaký čas točí v jednom kruhu – sobě podobných zkušeností. V tomto takzvaném bludném kruhu zůstáváme (uvězněni) tak dlouho, dokud situaci vnitřně nezpracujeme. V ten okamžik opět postupujeme časovou životní spirálou k dalším a dalším životním zkušenostem. S vědomím, že vzájemné vztahy hmotného a jemnohmotného světa dokážeme jen obtížně pojmout v celé své šíři, a z toho důvodu se snažíme napojit na svou duši a nechat se jí vést.

Jme-li šťastní je šťastná také jemnohmotná duše a každá buňka hmotného těla

Zlomový bod obratu může přijít například v okamžiku, kdy se odnaučíme říkat asi ano, možná, snad, uvidíme, a to v případě, kdy skrýváme zcela jasné NE. Naučit se říkat ne je pro osobní rozvoj důležité (to nechci dělat, tam nechci jít, s tímto nemohu souhlasit a podobně). Důležité je to hlavně v případech, kdy prožíváme nějaký rozpor, s něčím nesouhlasíme, a pokud víme, že jednáme v souladu se svým svědomím. Rozpor znamená mít jiný názor či přesvědčení, a přesto vyhovět požadavkům okolí (rodičů, přátel, partnerů). Jsou to situace, kdy je vyvíjen tlak na vnitřní cítění, přesvědčení, představy, kdy nejen naše mysl, ale i duše, by ráda směřovala jinam. Rozpor také znamená, že konáme něco, co je v rozporu s našimi instinkty nebo s intuicí, vzhledem k všeobecně přijímaným ideálům. Jedná se o situace, kdy je nám bráněno jít si svou cestou, a jsme nuceni přistoupit na vnější požadavky. Máme určité vnitřní zábrany, přesto se rozhodujeme na základě požadavků okolí. Někdy nám brání pocit nebo přesvědčení, že „jít si svou cestou“, nebo jakkoliv se vymezit nezvládneme, nebo že si svou cestu nezvládneme uhájit, to vše brání rozvinutí potenciálu naší duše. Ale některá omezení, například v rámci rodiny a rodinných povinností jsou nutná, není na místě, abychom propadali pocitům hořkosti za každé rozporuplné situace. Pokud naše povinnosti považujeme pouze za osobní omezení, tak i tento pocit nám a naší duši nedovoluje růst. K vnímání, kontrolování a zvládání hlubokých vnitřních rozporů a spojování protikladů dochází poté, co sami před sebou plně zviditelníme své ego a následně začneme některé aspekty svého ega odkládat, a to na základě vědomých prožitků, na základě naplňování aspektů vyššího Já a na základě nově příchozích pocitů. Například pocitů v rámci překážek a konfliktů, které přijímáme jako události vedoucí ke zrání osobnosti.

Inspirace pro spokojený život – eKnihy Psychologie chaosu

Občas je dobré také připustit, že to, co se nám zdá být chaotické, ve skutečnosti chaotické není, příkladem může být „chaotický nepořádek“, kdy jen my sami víme, kde hledat to, co zrovna potřebujeme. Cesta za světlem je cestou iniciace, to ale neznamená, že na této cestě nebudeme muset sem tam překročit nějaký ten stín. I přes veškerou snahu můžeme dělat chyby, špatná rozhodnutí. Důležité je zpracovat naše špatná rozhodnutí bez pocitů viny, překonat svou neohebnost a krátkozrakost, uvědomovat si, že nedokonalost není prohřešek, za který bychom měli „z vyšší vůle“ trpět. Ohlížet se zpět je pro náš vývoj prospěšné, ale bez připoutání, je třeba pokračovat dál za světlem osobnosti naší duše a soustředit se na vše pozitivní, co nám život přináší. Než se rozhodneme cokoliv vytvořit, realizace našeho plánu již existuje v potenciální podobě na jemnohmotné úrovni. Na počátku všeho stojí naše vnitřní imaginace. V každém prvotním podnětu se nacházejí veškeré možnosti uskutečnění a potenciál všemožných následků. Musíme jít do hloubky, abychom podstatu těchto synchronních efektů mezi hrubou a jemnou hmotou odhalili. Než dojde naše představa naplnění, nejdříve na úrovni morfických polí dochází k redukci našich myšlenek a představ souvisejících s naplněním, s realizací našeho záměru. Vše záleží na našem přístupu, na síle vůle a na neochvějné víře záleží, zda se nám dostane všeho, co k uskutečnění našich záměrů nebo k vyřešení složitých situací potřebujeme. Pokud vytrváme v sebepoznání, mnoho záležitostí, které nás dříve dokázaly trápit a stresovat, nám budou najednou připadat jako malichernosti.

V každém okamžiku našeho života něco vzniká, něco nového se vyvíjí, ne vždy daným procesům rozumíme, ale na hluboké vnitřní úrovni víme, že naše duše je v každém okamžiku připravená být součástí těchto (životních) procesů.

Související články: Hormony štěstí a dobré nálady – endorfiny, Bystré vnímání pojmu: „bytosti světla“, Posedlost pozitivním myšlením

Jme-li šťastní je šťastná také jemnohmotná duše a každá buňka hmotného těla

Diskuze


PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?