15.4.2017

ZVUK – veškeré tajemství Vesmíru?

Odvážně a nevážně o velkém třesku, tak by mohl znít podtitulek v souvislosti s tím, že zvuk skrývá veškeré tajemství vesmíru. Jak praví jedna tibetská moudrost: „Jakmile poznáme tajemství zvuku, odhalíme všechna tajemství vesmíru.“ Zvuk, pohyb, světlo, skalární vlny, vibrace, oscilace, frekvence, energetické kódy – to vše je součástí hmotného světa. To vše je vzájemně vyladěné tak, že nemůže být řeč o jen tak ledajaké náhodě. Zkoumání vyšší reality vesmíru dovedlo vědce k teorii o velkém třesku. Zpočátku, kdy teorie velkého třesku spatřila světlo světa, a než doznala uznání, byla považována za absurdní.

Donedávna tuto teorii téměř nikdo veřejně nezpochybňoval. Mnohé ale dnes naznačuje, že prvotní vesmírný výdech nebyl třeskutý, možná ani horký a možná ani prvotní (ve smyslu první ani poslední). Došlo k velkému třesku skutečně před 13,7 miliardy let, nebo jen věříme, že víme, kdy k němu přibližně došlo? Je velký třesk, tak, jak jej definujeme, začátkem času? Nové odpovědi nám přinesou odvážní badatelé, protože základ teorie velkého třesku se hroutí už jen tím, že je v zajetí nevysvětlitelných rozporů a paradoxů.

V knize „Velký třesk a historie vesmíru“ je na první stránce psáno: „Člověk se nikdy nebude moci postavit mimo rozpínající se vesmír. Vně vesmíru neexistuje ani čas, ani prostor, takže není kde stát! Ve skutečnosti ovšem máme výsadnější postavení – jsme vlastně uvnitř matky všech výbuchů a nadále objevujeme vesmír a uvědomujeme si, že vše kolem nás, kamkoliv se podíváme, je velký třesk.“

Ano, velký třesk je pouze popis čehosi neznámého, stvoření světa nikdy neskončilo, tvoření světa stále trvá! Vesmírná energie sama sebe obnovuje, popohání a zobrazuje v různých realitách, kdy přeměňuje se ve hmotu a naopak. Myšlenka, představa, veškerá hmota, vše je vibrace energie. A z tohoto resonančního zákona vesmíru musíme vycházet. Vibrace a oscilace je základem různých frekvencí, holografických vzorců, které na jemnohmotné úrovni definují všechny věci, veškerou hmotu. A stejně tak definují Prvotní Vědomí, zde musíme hledat příčinnost se vznikem fyzického světa.

Resonanční zákon vesmíru pochopíme, pokud se zaměříme na vše, opravdu na vše, co víme o ZVUKU, a dáme si dohromady všechny existující souvislosti.

A ano, vně vesmíru neexistuje ani čas, ani prostor, takže není kde stát. Ovšem pouze z pohledu „života ve hmotě“. Ale co to znamená „vně vesmíru“? Existuje vnější svět mimo vesmír, mimo popsatelný, zrakem viditelný vesmír? Vnější vesmír a svět vesmírné hmoty jsou dva v jednom. Podobně jako hmota a antihmota, částice a antičástice, čas a bezčasí, vědomí a nevědomí, hmotné tělo a nehmotná duše. Toto jsou jen částečky všeho, co stvořila „Vesmírná Mysl“, v interakci s tím, co si dokáže představit, vymyslet a stvořit lidská mysl. Vědomí není poplatné pouze pro člověka, Vědomí je existence sama.

A kde se vzal člověk? Jsou platné teorie o mimozemšťanech, provádějících genetické programování člověka, dokonce z opice? To mi stále ještě nejde pod nos, ani klasická teorie evoluce, stále mám dojem, že něco podstatného těmto teoriím schází. Položme otázku jinak: Kde se vzali mimozemšťané, kteří by naklonovali člověka? Ano, jistě, dnes už víme, že člověka je možné naklonovat. Ale vtisknout mu duši?! Duše je prvotní, před vším ostatním (mimo PRVOTNÍ VĚDOMÍ), i před opicí. Tato tvrzení jsou obtížně představitelná i uvěřitelná, a možná je málo platné dokonce tvrdit, že: Láska je synonymum pro Vědomí. Původní „vesmírné“ bytosti plazmatického charakteru, nehmotné bytosti podobné hologramu, celistvé bytosti neduálního charakteru, které kolem sebe „nevrhají stíny“, existující ve vyšších dimenzích, jsou předchůdcem člověka (duše je neduální). Horizontální tok energie (levá hemisféra): myšlení, analýza. A vertikální tok energie (pravá hemisféra): cítění, syntéza – pokud se tyto dvě základní energie potkají ve společném průsečíku, potom dojde k vyrovnání, k synchronizaci obou mozkových hemisfér. Tato synchronizace je klíčem pro vstup do nové nedualitní reality, pro uvolnění člověka z okov nesvobody. (Více zde: Transformace vědomí – co se děje právě teď?)

Ať je to tak či onak, prvotní je Vědomí. Kosmické vědomí je programátorem nejdříve jemnohmotného vesmíru, jemnohmotných bytostí, energetické matrice života, a až poté jemnohmotný svět na sebe vzal hmotnou podobu, včetně bytostí, ať už člověka či jiných mimozemšťanů. Individuální duše existovali dříve, než fyzická těla, astrální svět je prvotní. Na astrální rovině je „myšlené“ stvořeno okamžitě, bez časové prodlevy. Velmi zjednodušeně řečeno: jemnohmotný svět stvořil svět hmotný. A zároveň, jelikož se vše děje současně, hmotný svět je v neustálém spojení se světem astrálním. Tomuto spojení říkáme zrcadlení. Jemnohmotný vesmír je nekonečný a rozmanitý, a zdaleka ještě nebyla projevena jeho hmotná podoba v celé škále nekonečné množiny možností projeveného a neprojeveného holografického vesmíru.

Ne, není pravda, že vně vesmíru není kde stát. Není pravda, že se člověk nebude nikdy moci postavit mimo rozpínají se vesmír

Člověk tak činí během spánku, během vědomého odpoutání od hmotného těla, za hluboké meditace, v okamžiku, kdy se upřímně a od srdce směje, v okamžiku orgasmu, a samozřejmě po smrti, s přihlédnutím k tomu, že „vně vesmíru“ není tak úplně přesné. Jedná se stále o jeden a týž PROSTOR, lidským vnímáním rozdělený na vnější (neviditelný a nehmatatelný) a vnitřní (viditelný a hmatatelný). Mimo realitu je dnes také tvrzení, že se vesmír pouze rozpíná. Vesmír se rozpíná a smršťuje zároveň, vše se děje současně (Nassim Haramein). V souvislosti s mytologií napříč celým starověkem je toto tvrzení více než logické, je to jako život a smrt, život po životě, a život před životem. Nassim Haramein vytvořil jedinečný animační model vesmírného smršťování a rozpínání. Ale není samozřejmě sám, kdo pomalu a jistě rozkrývá tajemství vesmíru.


Zde je část textu, kde je popsán nový prvek partiki – jednotky vědomé energie. (Není v tuto chvíli důležitý název těchto jednotek, podobné prvky již dávno popsal profesor František Kahuda, nazýval je mentiony.)

„Pokud se na frekvenci a vibraci podíváme z pohledu vnějšího stvoření, zjistíme, že jsou odlišné. Frekvence je cyklický vzorec skalárních vln, které se objevují a mizí. Zda je frekvence vysoká nebo nízká závisí na rychlosti, s jakou se energetické jednotky (partiki) smršťují a rozpínají. Jednotky partiki jsou nejmenší stavební bloky hmoty, dokonce menší než nejmenší částice známé lidské rase. Z tohoto důvodu současní vědci zatím netuší o existenci partiki. Partiki jsou tvořeny z jednotek vědomé energie, která se chová jako šablona, podle které se projevuje vědomí.

Proces, při kterém se energie smršťuje směrem k neutrálnímu bodu, je znám jako vibrace. Proces, při kterém se energie rozpíná směrem od nulového bodu je znám jako oscilace. Kombinace vibrace a oscilace určuje frekvenci (cyklický vzorec skalárních vln) všech věcí. Skalární vlny jsou stojaté vlny, které se objevují a mizí. Tento proces vytváří energetické vzory, které zpracovává naše vědomí a DNA a vytváří tak naši vnější realitu. Vzorec objevující se a mizející energie je velmi jednoduchý, ale přesto má nekonečný potenciál. Je to tajemná a úžasná moc inteligence stvoření.“

Celý text najdete zde: Jak frekvence a vibrace vytvářejí strukturu hmoty.


Ve vesmíru je ticho, a přitom vesmír zpívá, je naplněn zvukem, přetéká hudbou, kterou pouze neslyšíme, zvukové vlny ve vesmírném vzduchoprázdnu slyšet ani nemůžeme

Přesto je vesmírná hudba oním prvotním slovem (logos), vesmírným třeskem, který nemá začátek ani konec. Zvuk se v kosmickém prostoru šíří jinak, než na Zemi. Zvuk na Zemi vnímáme díky tomu, že Země má atmosféru, od které se zvuk odráží. Oproti tomu na planetě, která nemá atmosféru, bychom neslyšeli ani náš hlas, ocitli bychom se v naprostém tichu. Přitom musíme vzít v úvahu, že nám známé ticho nastane v okamžiku, kdy veškerý zvuk klesne pod práh slyšitelnosti. Takže zde máme paradox, který nám říká, že ticho vlastně neexistuje, a přitom zdánlivé absolutní vesmírné ticho je tajemstvím stvoření. Světlo a zvuk je vlnění, světlo je ale mnohonásobně, zhruba milionkrát rychlejší než zvuk. Paprsek světla našeho Slunce doletí k Zemi zhruba za osm minut, pokud bychom dokázali vnímat „sluneční hudbu“, přicházela by k nám s velkým zpožděním, podobně jako je tomu u blesku a následném hromu. Ale vzhledem k tomu, že Slunce svítí stále, jsme se „sluneční hudbou“, s energií Slunce, stále ve spojení.


Poslechněte si, jak zní Uran, Saturn a další planety. V úvodu k této zvukové ukázce je psáno: „Ve vesmíru připadá zhruba jeden atom vodíku na jeden metr krychlový prostoru, jde tak vlastně o jakési virtuální vakuum, v němž se nešíří zvuk. Z pozemské perspektivy je samozřejmě těžké uvěřit, že výbuch supernovy je vlastně jen němým divadlem. Zvuk se ve vesmírném prostoru ale šíří, jen jinak než jsme zvyklí na Zemi. Zvuk ve vesmíru si lze představit jako elektromagnetické vibrace, pokud tedy zapojíme k jeho naslouchání speciální přístroje, můžeme si poslechnout, jak zní Uran, Saturn, Jupiterův měsíc Io nebo jakým hlasem do vesmíru promlouvá naše Země.“  Video: Žádné vesmírné ticho!


Zvuk má zvláštní moc

Časopis Spirit: „Zvuk má zvláštní moc. Je známo, že za určitého uskupení tónů mohou praskat zrcadla i zdi. Legendy vyprávějí o tom, jak zvukem pozounů židé zbořili Jericho. O staletí později, v roce 1920, se v Rusku na oslavu revoluce hrála symfonie, byly tehdy zmobilizovány všechny sirény. Účinek byl tak strašný, že byla produkce předčasně ukončena. Traduje se, že i kabala je postavena na zvuku, spojuje písmena s čísly. Energie rozeznělého písma rozechvěje vše, co je spojeno s energií čísla, kterému odpovídá. Podrobněji se magií zvuku zabývá tibetská kosmologie. Ta učí, že vše byl zvuk (však v evangeliu se praví, že „na počátku bylo slovo“). Podle Tibetu je to zvuk, kterým vznikají tvary či bytosti, oživuje je. Všechno kolem nás zní, každá věc má svůj zvuk, který je poskládán z jednotlivých tónů uvnitř vířících atomů.

Tibetská kosmologie říká, že na počátku stvoření vál vítr – Gyatan, který má podobu svastiky (proto patří svastika mezi nejmocnější magické obrazce)

Vítr Gyatanu vytvořil svět, shromáždil jeho podstatu opět ve tvaru svastiky. Tyto tvary vířily a zpívaly, vytvářely tvary a zvuky nové, (ovšem tento zvuk může i ničit a zabíjet lidi i bohy). Pythagoras kdysi mluvil o hudbě sfér – měl tedy pravdu, existuje? Ve světle naznačené teorie ano, jen ji neslyšíme, protože ji nevnímáme, naše uši jsou na ni zvyklé od počátku zrození. Každopádně hudba je vysoce éterickým uměním, co nevyjádříme slovem a tvarem, můžeme projevit zvukem – tónem. Hudba údajně vytváří ta největší tajemství, může materializovat, je bránou k živlům i magii. Zvony dokážou vázat živly a živelné duchy. V magii mají uplatnění dechové nástroje, v theurgii nástroje strunné (housle, viola). Významný český astrolog a hermetik Jan Kefer ve svých přednáškách před lety uvedl: „Stejně tak, jako barva odpovídá té které planetě nebo zvířetníkovému znamení, je tomu i s tóny. Tón je ale mnohem důležitější než barva.

(Magické C odpovídá Martu, D Slunci, E Merkuru, F Saturnu, G Jupiteru, A Venuši, H Luně a potažmo pak příslušným znamením zvěrokruhu.)

Hudba je bránou do jiných dimenzí. Oživuje podprahové vjemy a vzpomínky na minulé životy, bystří intuici a aktivuje schopnost pronikat v myšlenkách do dějů budoucích. Může harmonizovat a tím léčit nemocné orgány v lidském těle.“

Související: Symbol svastika, život a pyramidy


Zajímavé úryvky z knihy Osmá čakra:

„Přestože je popis Vesmíru holografickými termíny relativně nový, sama myšlenka je stará několik tisíciletí. Učení starých Egypťanů, které bývá připisováno archetypálnímu dárci moudrostí Thovtovi a je vyjádřeno slovy „co je nahoře, je i dole“, říká, že Jedno se projevuje jako různorodost mnohosti a mikrokosmos že ztělesňuje totalitu makrokosmu. Tato myšlenka dokonale odpovídá realitě hologramu.“

„Vesmírná resonance je vyjádřena třinácti tóny a půltóny chromatické stupnice. Zazpíváme-li prvních sedm tónů diatonické stupnice – do, re, mi, fa, sol, la si – máme pocit čehosi nedokončeného. Osmý tón završuje oktávu hudební a osmá čakra završuje oktávu osobního vědomí.“

„Vědomí samo se projevuje jako energie, již vnímáme jako vlnění. Kosmický hologram hmotného světa je pak bez přestání spoluvytvářen na základě vzorců a jejich vzájemného působení. Abychom byli schopni zkoumat vědomí, musíme pochopit dokonalé uspořádání světa a proniknout až k fundamentálním energetickým zákonitostem.“

„Dříve se myslelo, že hmota i energie jsou tvořeny částicemi. Toto chápání nahradil koncept, který říká, že hmotu a energii tvoří extrémní vlnové formy, tzv. struny. Tato teorie tvrdí, že oscilační vzorce a rezonance oněch strun tvoří základní tóny kosmické symfonie, jíž je vesmír. Základním předpokladem této rozvíjející se teorie je myšlenka, že struny neoscilují pouze v našem důvěrně známém čtyřrozměrném vesmíru (tři prostorové dimenze a čas), nýbrž dokonce v jedenácti rozměrech. Toto uznání vyšších dimenzí představuje skok směrem k porozumění suprafyzické reality. Teorie strun obsahuje i další fundamentální prvek, který může být klíčem k zatím nejhlubšímu objevu na poli chápání Vesmíru. Jde o multidimenzionální objekty zvané membrány. Ty teoreticky tvoří jakýsi rámec, v němž struny oscilují a s nímž jsou na energetické úrovni propojeny. Někteří kosmologové dokonce začínají mít podezření, že tyto membrány mohou tvořit hranice časoprostoru a že právě ony jsou prostředkem, jehož pomocí je holograficky promítán hmotný svět.“

„Řekli jsme si, že vědci mají za to, že všechny druhy energie kosmického hologramu se odvozují od vibrujících tónů nepatrných strun. Základní principy VYTVÁŘENÍ HUDBY se neliší od principů, podle nichž vědomí spolutvoří vesmírnou symfonii světa. Zákony hudby i zákony matematických vztahů, z nichž pramení její harmonie, nám nabízejí nejvhodnější jazyk k popisu projevů vědomí jak ve fyzickém světě, tak na transcendentálních úrovních. Hudební harmonie obsahuje tři prvky, které jsou stěžejní pro naše porozumění způsobu, jakým vědomí spoluutváří fyzický svět: Vyladění, Koherence, Rezonance. Hodláme-li totiž udělat nějakou věc, naladíme na ni svou pozornost. Tak se naše vědomí stane koherentním s naším záměrem a energeticky rezonuje se zamýšleným. Čím větší je intenzita neboli amplituda našeho záměru a naší pozornosti, tím silnější rezonanční energie vznikne, tím působivěji se náš záměr projeví.“

Osmá čakra, autor Jude Currivanová, Metafora, v Praze roku 2007


Zvuk je mechanické vlnění šířící se prostorem

Působí na hmotu, vibruje, kmitá, šíří se všemi směry, vytváří dynamické procesy. Vše kolem nás je tvořeno energií vířících atomů – každý jeden atom vydává vlastní zvuk. Vše je charakterizováno zvukem, který je tvořen uskupením neslyšitelných tónů v pohybu atomů tvořících určitou hmotnou strukturu. Proč vypadají sněhové vločky jako krajky? Tvoří je neviditelná vibrace zvuku. Jejich formu vytváří zvuk – v přeneseném slova smyslu jsou sněhové vločky hudbou, jsou melodií vyjádřenou ve hmotě. Žádná sněhová vločka není stejná, každou utváří jinak naladěné akordy.

(Poznámka: Tento text není nutné brát jako faktický, to nikdo dělat nemusí. Je to spíše úvaha o souvislostech, kterých je ale mnohem více, a nelze je do jednoho článku všechny „nacpat“. Je na každém, zda bude souvislosti, zapadající do sebe jako puzzle, sám objevovat a sám definovat.)

Související články: Skrytá energie zvuku, Medium voda a nebeský internet, Tvoření slovem a tónem hlasu, Vážná hudba – meditace pro tělo i duši

Diskuze







error: Obsah je chráněn autorským zákonem.