Sotva se ráno probereme, už nás pronásledují různé fatality, kalamity, komplikace, pohromy

Omrknout ranní, polední nebo večerní aktuality neznamená uspokojit smysly, většina zacílených novinek není založena na pozitivních čili potěšujících informacích. Však samozřejmě, zprávy přece nejsou určené pro potěšení oka a ducha. Přesto jsou aktuality, které mají představovat pravdu o realitě, klíčovým slovem dnešního světa. Jako by život bez titulků čerstvých zpráv měl být životem bez motivace. Někdy se naše nálada řídí podle toho, co je zrovna aktuální, pojem aktualita již působí více než magicky.

Sotva se ráno probereme, už nás pronásledují různé fatality, kalamity, komplikace, pohromy

Aktualita, novinka, čerstvá zpráva, senzace. Jako by na ničem jiném nezáleželo. Přitom ne každá aktualita je nová nebo čerstvá, senzační jak pro koho. Některé aktuality velmi rychle vyvanou, mají velmi krátkou dobu trvanlivosti, během dne je spousta aktualit a jejich „cílová příčina“ aktualizována. Doběh finality některých aktualit se nikdy nedozvíme (to, kvůli čemu něco jest, něco se podniká nebo děje, hlavní smysl). Některé aktuality jsou skutečností nebo realitou jen velmi krátce, jiné skutečností nikdy ani nebyly. Zpravodajství je novou sportovní disciplínou.

Aprílové žerty nejsou vzácností, letní okurková sezóna je běžnou denní realitou v létě v zimě. Hromadně přijímáme aktuality, které ale ve skutečnosti vyhovují pouze někomu, kdo pod záminkou čerstvých zpráv sleduje zcela jiné cíle. S člověkem je často jednáno jako s prostředkem k dosažení skrytého cíle – pavouk také splétá své sítě, aby chytal nic netušící mouchy. Přizpůsobujeme se velmi snadno pokud určitá záležitost, která nás má ovlivnit, trvá dostatečně dlouho a je častokrát opakovaná. Uvádí se, že stačí dva až tři měsíce abychom uvěřili a začali se přizpůsobovat nechtěnému. Stačí, aby nám někdo po dobu tří měsíců vštěpoval určitá fakta nebo nějaký svůj názor. Neurony v našich mozcích intenzivně pracují, reagují na mysl soustředěnou určitým směrem, ani si nemusíme uvědomit, jak se to stalo, ale uvěříme tomu, co nám bylo předkládáno.

Namísto pozorování skutečného života jsme závislí na zprostředkovaných aktualitách, které mají přesně vymezená pole toho, co se smí sdělit nebo musí být sděleno. Necháme se jimi honit, tahat, znechucovat, pronásledovat. Necháváme se svézt z osobní cesty středu, v rámci všeobecné normality jsme nuceni k napodobování. S tímto přístupem k životu a k času, kterého nemáme nazbyt, s nutkáním vše vědět, vše stíhat, vše mít, všude být je marné s bolestným úsilím zapřísahat nebesa. Co je důležitější než svět, který nosíme uvnitř sebe, co je důležitější, než my sami? Co je úžasnější než život, když život je vším a je jediným skutečným bohatstvím?

Nakolik jsme ochotni žít ve světě přehlceném aktualitami, nakolik jsme ovládáni nezbytnou posedlostí po zprávách s těmi nejbizarnějšími titulky? Však samozřejmě, noviny s pozitivními, nebo s pozitivně motivujícími zprávami by nikdo nekupoval a nečetl. Není nutné chodit daleko pro odpověď na otázku čím je motivována racionální sobeckost, která ve společnosti převažuje. Potřebujeme abychom trpěli? Máme-li nastaveno, že utrpení je nejrychlejší cestou k prozření, potom můžeme utrpení dokonce (nevědomě) vyhledávat a přitahovat do života. Můžeme procházet mnoha utrpeními, přesto se namísto prozření dostaví pouze hořkost.

Svět, tak jak jej známe, se skládá z viditelné a neviditelné složky, tu viditelnou máme povětšinou změřenou a popsanou. Vlastně si svůj reálný, hmotný svět zvláštním způsobem vyměřujeme, řídíme se podle obecně přijímaných měřítek. Vytváříme vnější i vnitřní hranice. Náš svět je světem hranic v mnoha podobách. Hranice máme rádi, jsme spokojeni, pokud jsou nám známy. Někdy je prozkoumáváme a snažíme se je posunout nebo obejít, někdy děláme, že neexistují. Chceme ovládat život, přírodu, svět i vesmír, potom jsme překvapeni z paradoxů, ke kterým vede touha po ovládání. Také si vyměřujeme svůj osobní bezprostřední prostor, někdy je nám příliš těsný, jindy máme pocit, že je nekonečný. Můžeme se řídit a orientovat pouze ve vztahu k sobě, nebo pouze ve vztahu ke světu. Nebo rovnovážně k obojímu. Mezi námi a vnějším světem dochází ke stálé výměně energie, výměně pozornosti. Bez této výměny by vše ustrnulo v nehybnosti jako v začarovaném království.

Délka života se sice prodlužuje, ale tempo života se zrychluje, výsledkem je rozčarování z pocitu, že máme stále méně času. Bez umírněnosti, více či méně šťastní, konzumujeme produkt, jímž se vnější život stal. Na život vnitřní nezbývá čas téměř žádný. Většinu své vědomé vůle soustředíme na život vnější. Přesně zorganizovaný život, podle vnějších (módních, trendových) pravidel. Pravidel nastavených tak, abychom se nelišili od druhých. Pravidel nastavených tak, aby nebylo zapotřebí předvídavosti, zvídavosti, představivosti, samostatnosti. Nejaktuálnější trendy nestačíme ani sledovat, co bylo ještě nedávno trendy, je dnes neaktuální, včerejší, zastaralé. Děláme různá rozhodnutí, z vlastní volby, z nevědomosti, z lhostejnosti, a někdy si ani nevšimneme, že postupujeme vpřed pozpátku. Nebo poslepu.

Délka života se sice prodlužuje, ale život je i tak dočasný. Smrt je přírodní konstanta, jako neměnná veličina je pevně daná, aniž by hodnota této „jediné životní jistoty“ byla zcela známá. Opakem konstanty je proměnná, která může nabývat – potenciálně – libovolné hodnoty. Život je sice dočasný, ale jeho potenciál je z pohledu nesmrtelnosti duše nekonečný. S tím, že je život dočasný nemáme moc cokoliv udělat, kromě naděje na co nejdelší život, protože doufat, že jednoho dne nezemřeme je bláhové. Zdá se, že život je v moci (neměnných) pravidel a principů, kterými se řídí atomy a buňky fyzického těla. Atomy a buňky spolu navzájem komunikují, až se může zdát, že jsou to ony, kdo řídí tento svět. Nebo alespoň mají tak říkajíc poslední slovo. Co je důležitější než svět, který nosíme uvnitř sebe, než my sami? Co je úžasnější než život, když život je vším a je jediným skutečným bohatstvím?

Naši dávní předkové neviděli svět a přírodu jinýma očima, ona jiná skutečně byla, lidé měli k přírodě zcela jiný vztah a byli s ní v těsném kontaktu, především byli dobří pozorovatelé. Do přírody nezasahovali, neovlivňovali přírodní jevy. Neměli žádné prostředky k tomu, aby je napadlo chtít se přírodních jevů zmocnit. Věděli snad, že zelenou přírodu řídí atomy, molekuly, buňky, rostlinné hormony a další mikroskopické jednotlivosti, které si mezi sebou neviditelným způsobem předávají informace? A které budou mít nakonec vždy to poslední slovo?

Ať chceme nebo ne, příroda je pouto, které nás těsně spojuje. Přírodní jevy můžeme považovat za více nebo méně nepřátelské, pokojné nebo šílené. Stejně tak divoké a někdy nemilosrdné přírodní zákony. Stejně tak divoký svět lidí a nesmyslné a často nepochopitelné světské zákony. V určitém smyslu ani příroda není tak docela svobodná, pokud jí vymezujeme hranice, znečišťujeme ji, nevážíme si jí a snažíme se utvářet ji k obrazu svému. Může nás někam posunout, v dobrém slova smyslu uvědomění, že ona pokojná a zároveň šílená, zbožňovaná i proklínaná příroda je bezprostředně i v čase tím, čím jsme my?

Život by měl téct jako řeka ve svém přirozeném korytu, s krásnými zátočinami, divokými zákrutami a inspirujícími meandry. Co je důležitější než svět, který nosíme uvnitř sebe, co je důležitější, než my sami? Co je úžasnější než život, když život je vším a je jediným skutečným bohatstvím?

♥    ♥    ♥

Poznámka: Myšlenky pro tento článek přišly a zase odešly. Nezůstávají mi „harašit“ v hlavě, jen chtěly být sděleny. Tento text ani není určený vám, hloubavým návštěvníkům a čtenářům těchto snad inspirativních stránek. Tyto myšlenky se zrodily během mé včerejší cesty autobusem, v kterém to hučelo jako ve včelím úlu, jako by na ničem jiném než na senzacích, kalamitách a negativních zprávách ze světa nezáleželo…

Sotva se ráno probereme, už nás pronásledují různé fatality, kalamity, komplikace, pohromy

Zdroj fotografií: Pixabay.com

Diskuze


PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?


error: Obsah je chráněn autorským zákonem.