Je nečekaná událost náhoda nebo souběh synchronních událostí v čase?

Během očekávání věcí budoucích nepozorovaně ve své mysli plujeme nekonečnem mimo časoprostor a navštěvujeme imaginární světy, které jsou dost možná skutečnější než ten, který vnímáme v bdělém stavu. Býváme účastníky nebo svědky událostí, které označujeme za náhodu nebo nahodilé shody, za nečekaný souběh (zdánlivě) nesouvisejících událostí. Nebo za něco, co nedává smysl, aniž bychom měli možnost postřehnout, že nahodilosti souvisejí s příběhy odehrávajícími se v paralelních světech. Magnetická síla mysli způsobuje, že se myšlenky stávají skutečností, magnetická síla přitahuje události a vede je určitým směrem. Pokud sledujeme souběh synchronicit, tak se my sami, nikoliv nahodilá událost, vyskytneme ve správný čas na správném místě. Nebo naopak tam, kde jsme vlastně vůbec být nechtěli.

Je nečekaná událost náhoda nebo souběh synchronních událostí v čase?

Někdy na něco pomyslíme a vzápětí se to stane, což se může jevit jako něco více než souhra náhod. Nebo se nám stane něco, co jsme neměli v plánu, prostě se to stalo, přišlo to odnikud, vyskytlo se to před námi. Jen tak, bez důvodu to přišlo z budoucnosti do přítomnosti. Jsou podivné nebo nečekané události objevující se bez důvodu pouhé náhody? Nebo se jedná o nevědomé propojení se vzájemně provázanými pravděpodobnými událostmi, jejichž scénáře jsou skryté, nebo z neznámých důvodů izolované v jiných dimenzích a my sami jsme oním záhadným „magnetem“, který události přitahuje? V zásadě z toho důvodu, že mysl je ve své podstatě všudypřítomná? Vyskytují se určité události pouze tehdy, pokud je přítomen pozorovatel, nebo skupina stejně naladěných pozorovatelů? Je možné, že pozornost (volba co, kdy, jakým způsobem a jak často pozorovat) předurčuje směr vývoje budoucnosti? Zachycujeme informace proudící z budoucnosti do přítomnosti? Ovlivňuje přítomnost také to, že vědomou změnou svých vzpomínek měníme minulost?

Pokud něčemu, co je bez smyslu nerozumíme, obyčejně se neodvoláváme na působení pozorovatele. Spokojíme se s tím, že příčinu nebo vysvětlení neumíme nalézt nebo pochopit, případně se spokojíme s vysvětlením, že nahodilosti žádné příčiny nemají. Náhodu označíme za nevypočitatelnou veličinu. Pokud nám něco nedává smysl, rozhodneme se, že nemá smysl se tím zabývat, nepřikládáme tomu žádný význam. Případně náhodným událostem sami přisoudíme neurčitý význam, za příčinu označíme pověrčivost, spiknutí nepřejícných vlivů, nebo použijeme označení smůla, osudová nutnost nebo síla osudu. Některé skutečnosti my sami vědomě zakrýváme oparem nahodilosti, aniž bychom tušili, že kvantová nejistota je nedílnou součástí našich životů, je součástí sebevyjádření a spoluutváření hmotné reality. Vše je v naprostém pořádku, neboť jakkoliv můžeme uplatnit svobodu – svobodu mysli. Pro mysl platí, že cokoli je možné.

Je docela možné, že cítění, myšlení, vnímání a intuice jsou vědomé a živoucí prvky aplikace imaginárního světa možností, kterou vědomí používá k mapování prostoru skutečného světa, na jehož půdě se odehrává náš životní příběh. Jsou-li vědomé, mohou nás klamat, jak se říká: „šálí nás smysly“. Například v podobě setrvačné víry, že hmota může existovat bez mysli. Mysl, hmota a časoprostor jsou spojité nádoby, přičemž mysl není ohraničena hmotou, tedy fyzickým tělem. Hmota a mysl společně vytváří živoucí systém, který je schopen pozorovat sám sebe v čase. Ve své představivosti jsme schopni pozorovat pravděpodobné události, odhalovat souběh synchronicit, a také vnímat sám sebe v jiném, paralelním, prostorově rozptýleném, a přitom jen zdánlivě do sebe uzavřeném bytí. Hmatatelný obraz reality přechází z imaginárního světa možností do světa skutečného v okamžiku, jakmile je zaměřena pozornost na určitý bod prostoru. Původ vědomí se přitom nachází za hranicí časoprostoru, za hranicí hmoty/energie, v podobě potenciálu schopného projevit se v jakémkoliv bodě času a prostoru.

Setrvačnost je důležitou vlastností vesmíru, někdy je ale nutné setrvačnost překonat, například zbavit se starých způsobů myšlení, jinak setrvačnost pohltí nové energie, které k nám přicházejí, aby nás motivovaly a inspirovaly. Pokud nebudeme používat myšlenky jako nástroj tvoření a předvídavosti, pokud nebudeme snít a představovat si, v našem životě se nebude nic dít, tedy ve smyslu nic zásadního. Vědomí je neustále obohacováno myšlenkovým procesem, životní scénář není předem daný, mění se kdykoliv se zamyslíme, kdykoliv nový prožitek porovnáme s tím předchozím a scénář zapsaný v imaginárním světě obohatíme novou vizuální představou. V meditaci neusilujeme o zastavení procesu myšlení, které vytváří spirálu poznání, jen pozorujeme, jakým způsobem je myšlení námi ovlivňováno nebo řízeno.

Je nečekaná událost náhoda nebo souběh synchronních událostí v čase?

Správné rozhodnutí je takové, které v nás nevyvolává odpor, odpor skrytých sil, které se projevují jako varování, tušení, nechuť pustit se do něčeho zásadního. Odpor skrytých sil, které nám pomáhají udržovat přirozenou životní rovnováhu. Odpor je třeba zachytit a proměnit jej v možnosti. Správné rozhodnutí je takové, které „zabrnká na správnou strunu“ a vyvolá v nás směs jistoty a nadšení. Představivost a všímavost souvisí s výslednou realitou, vesmír nám neustále posílá a nadhazuje nejrůznější upoutávky, které mají podobu „magnetických vln“, zdánlivě z ničeho nic se objevují v naší mysli. Myšlenky jsou magnetické, přitahují to, čeho si žádáme, přitahují také to, co nechceme. Zhmotňují naše očekávání, dávají sílu energiím, kterým věnujeme pozornost, zhmotňují to, na co se soustředíme a s čím se ztotožňujeme. Správné rozhodnutí je takové, které vychází od srdce, životem neprocházíme po jediné možné cestě, pohybujeme se po mnoha různých drahách (dějových linií), které ústí v paralelních světech.

Zobrazit elektronické a tištěné knihy Psychologie chaosu

Základní vlastností lidské mysli je rozpínavost. Než se pro něco rozhodneme, nacházíme se v přestupní stanici zvané pravděpodobnost, kde čekáme na spoj, který nás doveze přesně tam, kde se vyskytuje ta událost, které jsme se rozhodli být účastníkem. Pokud se rozhodneme nesprávně, podvědomě víme, že jsme mohli jet jinudy, nasednout v jiném čase, nebo v jiné stanici. Život závisí na mnoha proměnných, proto se za nic neobviňujeme, ve své podstatě je každé rozhodnutí správné. Pravděpodobnost je součástí světa mysli, jako produkt mysli je součástí imaginárního světa „tam uvnitř“. Okamžik, kdy pravděpodobnost unikne do světa „tam venku“ stává se součástí skutečnosti – světa smyslů. Uvnitř srdce plane neviditelný oheň, srdce akumuluje energii, akumulující srdce přitahuje informace jako magnet, zároveň vyzařuje energii ohně, jenž je tvořivou alchymickou silou.

Pokud po něčem toužíme, máme svá srdce nechat rozhořet, a pokud možno i v bdělém stavu vnímat skutečnost jako svět možných pravděpodobností a využitých nebo nevyužitých příležitostí. Zapálit se pro věc a chopit se příležitosti k osobní proměně znamená spojit se s imaginárním světem vědomí a s elementární energií ohně. Princip ohně však nespočívá v lidské vůli, spočívá v srdci, které se v okamžiku ocitnutí se na rozcestí rozhoduje dle pocitu přítomnosti jasného signálního světla na začátku jedné z možných cest. Princip pozorovatele nespočívá pouze v tom, možnosti vytvářet, spočívá také v tom, že pozorovatel vstupuje do interakce s jednou z nekonečného počtu již existujících možností, v nichž je současně, paralelně přítomen.

Související články: Je vesmír realita, iluze, konstrukt, idea? Nebo směsice všeho, co definuje činorodost člověka?, Vývoj vědomí formou kreativní evoluce

Je nečekaná událost náhoda nebo souběh synchronních událostí v čase?

Diskuze


PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?


error: Obsah je chráněn autorským zákonem.