Energetické pole všímavosti a propojení s přítomným okamžikem

K východu Slunce dochází jeden den po druhém každý rok ve stejnou dobu a na stejném místě. Každý pozemský den má na horizontu svůj bod dne a bod noci. Myšleno ve vztahu k planetě a čtyřem světovým stranám a čtyřem přírodním cyklům. Abychom tento jev mohli pozorovat, museli bychom se za svítání, než se den zobrazí v plném světle, nacházet každý den na stejném místě. Svůj bod východu a západu v daný den a na určitém místě má také Měsíc. Na sever nás dovede hvězda Polárka a na jih se vydáme k pomyslnému bodu hvězdné oblohy nacházejícímu se naproti Polárce. Na své cestě životem se v jeden okamžik můžeme vydat vždy jen jedním ze čtyř směrů.

Z pohledu dávného pozemšťana, který se díval na klenbu nočního nebe posetou hvězdami, mohla být opomenuta nedozírná a nepředstavitelná hloubka vesmíru. Ale nebylo tomu tak. Svět našich předků byl jejich světem a byl jiný. Nynější svět je náš svět. Dnes už víme, že v každodenní realitě vnímáme jen fragmenty celkového obrazu prostoru kolem nás, a že každá část hologramu přírody a vesmíru obsahuje informace o celku. Dnešní věk informací je věkem „nehmotného“, informace k nám přichází ve zlomcích vteřiny vzdušným prostorem, cokoliv můžeme vidět a dozvědět se o světě, aniž bychom se pohnuli z místa. Vidíme hluboko do vesmíru a můžeme pozorovat původní chaotické vesmírné magma. A přitom nás stále fascinuje vědění ze starodávných pramenů.

Energie starobylých monolitů

Starobylé monolity označují čtyři pomyslné sluneční body jarní a podzimní rovnodennosti a letního a zimního slunovratu. Díky pradávným symbolům se vracíme zpět v čase a představujeme si vymezené životní teritorium našich předků. Kámen vždy představoval životnost, trvanlivost, neměnnost, kámen sloužil k zaznamenání nebo předávání informací v podobě kreseb, znaků a symbolů. Například symbol kruhu korunovaného srpkem měsíce představuje spojení pozemských živlů (hlava) s vyšší mocí Universa (královská koruna). Představuje začátek, trvání a konec v opakujících se cyklech, věčnost, aktivitu a uskutečnění. Symbol labyrintu, v němž se setkává universální symbolika spirály, kruhu a kříže, nacházíme zobrazený v prehistorických malbách na stěnách a stropech jeskyní po celém světě.

Energie magických labyrintů

Labyrint vytvořený v přírodě je zasvěcovacím prostorem, projdeme vstupní bránou a ponoříme se do nitra. Cesta ven výstupní bránou přináší okamžik pochopení řádu vystupujícího z chaosu, vznik něčeho nového. Vstupní a výstupní brána bývá jedna a ta samá, představuje usmíření a návrat k sobě. Na životní cestě je pavoučí vlákno symbolem vlákna osudu, představuje vyvedení ze spletité sítě nepochopení a nezpracovaných emocí pomocí „vláken duše“, která nám ukazuje správnou cestu. Přírodním labyrintem je hluboký les, kde se necháme po neviditelných stopách vést sami k sobě, kde můžeme procítit nádech mystiky a objevit tajemství, že každý strom má svou duši, pokud se na živoucí energii lesa budeme dívat „jeho očima“.

Čtyři světové strany vnímáme jako čtyři pilíře, na kterých spočívá tento svět

Tyto pomyslné pilíře – času a prostoru – podepírají vesmírný chrám. Čtyři strany nebo čtyři linie světa nám poskytují vnitřní i vnější pocit bezpečí. Čtyři čáry pomyslného (ochranného) čtverce souvisí nejen s životními křižovatkami, ale také s „čarováním“. Potenciální silou můžeme působit na hmotu, na látku vzniklou v prvé řadě ze čtyř základních elementů přírody a vesmíru.

Se čtyřmi body prostoru souvisí také míra zvaná objem, která představuje fyzickou realitu vyjádřenou v konkrétním trojrozměrném tvaru. Má-li něco objem, můžeme to obejmout. Objímat strom nebo obejmout se navzájem a vychutnávat si sílu přítomného okamžiku můžeme pouze na hmotné úrovni. Život je dějství odehrávající se mezi dvěma portály symbolicky existujícími na horizontě v prostoru mezi nebem a zemí. Tyto portály představují dva póly reality, jsou vstupní východní a výstupní západní branou pro okamžiky, kdy přecházíme z jednoho stavu do druhého. Den je také symbolem polarity, poledne (energie jang) a půlnoc (energie jin) představují dva póly jediného. Realita dne, kterou prožívá fyzické tělo, je zároveň „noc duše“.

Symbolický jazyk představuje první dorozumívací metodu od chvíle, kdy člověk začal pojmenovávat svět. Vytvořený na základě zkoumání přírody se zrodil nikoliv tam venku, ale ve vnitřním světě člověka. Symboly k nám promlouvají metaforicky, tento jazyk je řečí podvědomí a nadvědomí, emocí a srdce, kolektivní paměti. Z pohledu Universa je řeč symbolů vším, čím je pro člověka život, svět a vesmír. Universální a přitom tvárná řeč symbolů je stále živá a magická. Pomáhá nám domlouvat se nejen v běžném světě, je cestou propojení a komunikace s přírodou, s přírodními živly a vesmírnými jevy. Ne všechna tajemství jsou nám dostupná, ale některá dříve nebo později poznáme. Žít ve světě, který by neměl žádná tajemství, by znamenalo, že už nelze nic nového objevit, vymyslet, najít, překonat.

Nic nám nebrání zahrát si hru na pozornost a všímavost v souladu s přítomným okamžikem, který se pro nás stane zdrojem inspirace

Možná nás časem navštíví Múza, v podobě křehkého, inspirujícího stavu a tvořivé síly vědomí, která pochází z vyšší sféry projevu, než je sféra hmotná. Universální recept, jak v sobě probudit všímavost neexistuje, každý disponujeme vlastní specifickou energií, máme individuální potřeby, realitu vnímáme tisíci různými způsoby.

Díváme se na malovaný obraz a říkáme si jaká je to krása. Někdo vedle nás se podivuje, co je na malbě krásného. Sám obraz za nic nemůže, pouze vyzařuje poselství, skrytou symboliku, energii, kterou je možné vnímat a popsat více způsoby. Obraz viděný z dálky nám připadá dokonalý, přesvědčivý a krásný. Při pohledu zblízka však vidíme nedostatky. Nebo zjistíme, že se skládá z nepřehledných čar a hrubých, nic neříkajících barevných linií, které na nás působí překvapivě, nečekaně. Musíme náležitě poodstoupit abychom se ujistili, že pohled zblízka nemusí nutně ubírat malbě na kráse. V životních situacích je to obdobné, někdy musíme poodstoupit od zažitého vnímání, od vnějšího dění, od sebe sama, abychom případné nedostatky zaznamenali.

Při pohledu na kytici krásných růží nás okamžitě upoutá pohled na jediný zvadlý květ, který narušuje dokonalost, proto se jej snažíme odstranit – odstřihnout od celku. Snažíme se krásu růží udržet co nejdéle. Odstraňujeme suché listy a postupně uvadající květy. Trpíme pohledem na uvadající krásu, snažíme se vybavit si barvu, která bledne, nasát poslední zbytky vůně. Soustředíme-li se pouze na uvadající krásu růží, svým vjemem se oddělujeme od prchavých momentů, které představují vnímání celku, od skrytých jevů, které probouzí neutuchající zvědavost, nadšení a úžas.

Díváním se do ohně se probouzí magická síla představivosti

Očima hypnotizovaný plamínek svíce nebo plamen ohně v krbu rozšiřuje nadsmyslové vnímání. Také v obrazech tvořených kouřem, nebo v rozpálených uhlících se může rozprostřít symbolické a intuitivní vidění věcí minulých nebo budoucích. Hleděním do ohně vzniká, (na pozadí procesu hoření, v souvislosti s ionizovanou plazmou vzniklou procesem hoření), schopnost odečítat z projevené symboliky potřebné informace. Proces hoření způsobuje tajemné vlnění volných elektronů – vesmírných poutníků, vlnění prostoru, které zviditelňuje magické, symbolické obrazy. Obrazy v ohni viděné představují pootevřenou bránu k moudrosti předků, cestu ke kořenům.

Všímavost souvisí s bezprostředními vjemy a dojmy. Každý vjem se stává součástí vědomí, získáváme je pomocí smyslů. S vnímáním tvarů a barev souvisí vědomí zrakové a živel ohně. S vnímáním zvuků souvisí vědomí sluchové, živel vzduchu a pátý element éter. S vnímáním pachů a vůní souvisí vědomí čichové a živel země. S vnímáním chutí souvisí vědomí chuťové a živel vody. S pocity na fyzické úrovni souvisí vědomí hmatové a element vzduchu. Nad tímto souborem vjemů se nachází šestý smysl, který rozšiřuje a umocňuje základní smyslové schopnosti. Se spiritualitou souvisí vědomí duševní, živel vzduchu a pátý element éter.

Zaneprázdněnému člověku poskytuje nejsnadnější propojení s přítomným okamžikem příroda

Všímavost znamená prožít energii místa, vidět krásu, kterou jiní nevidí, vnímat sebemenší detaily. Uvolněný zrak necháme klouzat po okolí a všímáme si dominantních prvků v krajině. Nasáváme atmosféru a vnímáme, jaké pocity v nás místo vyvolává. Pracujeme s adaptací na okolní prostředí, pokud se necháme vést srdcem budeme si všímat všech maličkostí, tak získáme soustu nových vjemů. Pokusíme se odhadnout jaký ze živlů (vzduch, oheň, voda, země) je pro toto místo dominantní. Přitom respektujeme ducha místa a přirozenost krajiny. Zjistíme, zda je energie místa přátelská, zda naši přítomnost dané místo přijímá.

Necháme na sebe působit zvláštními vjemy a užíváme si energetické vyzařování místa všemi smysly. Dovolíme místu, aby si načetlo naší energii. Splyneme s okolím, kde čas plyne po svém a čerpáme posilující energii místa. Brzy bude prostor velmi aktivní, s nadšením zjistíme, že každá krajina má svůj originální způsob komunikace. Mysl necháme uvolněnou, jakmile zmizí všímavost, vstupní portál se uzavře a prostor přestane otevřeně reagovat. Pouze si uvědomujeme, proč nás místo přitahuje, přitom se můžeme naladit na své podvědomí.

Zobrazit nabídku elektronických a tištěných knih Psychologie chaosu

Zůstáváme v přítomném okamžiku a vědomě se ladíme na energii stromů. Vnímáme dech stromů. Projevíme svou náklonnost a požádáme o vzájemnou výměnu energie. Krajinu necháme ožít a rozostřeným zrakem vnímáme přítomnost elementárních bytostí a živlových energií, které krajině vdechují její charakteristické rysy. Můžeme v sobě objevit, že emoce jsou propojené s přírodními živly. Prožité okamžiky, doprovázené silnými emocemi, o kterých víme, že je máme v sobě uložené, můžeme v tu chvíli zpracovat a odevzdat zemi. Na místě můžeme doplnit chybějící živlové energie. Necháme se unášet vším, co v daný okamžik přichází a co nám přináší. Hluboce se ponoříme do svého vědomí s pocitem, že svět kolem sebe už nebudeme vnímat stejně jako dřív.

Pojem řeka života nám připomíná, jak život proudí den za dnem jako voda v řece

Otáčivý pohyb země působí na toky řek, které neproudí rovnou, přímou cestou do moře. Pohledem z výšky připomínají toky řek vlnící se hady. Místo, kde vyvěrá (posvátný) pramen řeky ilustruje počátek a zrození, cesta pramene, než se promění v řeku, je symbolem dětství a dospívání, řeka symbolizuje životní cestu dospělého člověka. Návrat k prameni představuje zasvěcení do tajemství života. Had je symbolem životní energie (hadí síla), ne náhodou se systému, který rozvádí krev po celém těle říká krevní řečiště.

Podobně je řeka, rodící se v podzemních vodách, symbolem duchovní, štědré a léčivé síly Země. Vlnící se had je také symbolem slunečního paprsku.

Související články: Léčivá síla řeky, potoka a vodopádů, Země a tajemné modré nebe

Zdroj fotografií: Pixabay.com

Diskuze